Článek
A člověk by mu bezmála věřil, spojení triku se skvělým výkonem nádherné a vynikající herečky je co do působivosti dokonalé. Cotillardová hraje cvičitelku kosatek, jejíž vztah s nebezpečnými zvířaty je úchvatný stejně jako jejich společná show. Jenže zvířata jsou nevyzpytatelná, a když při jednom vystoupení kosatka nešťastně cvakne zuby, Stephanii se zhroutí život.
Zavřená v bytě se propadá do beznaděje, a jen ona sama tuší, proč jednoho dne zavolá chlápkovi, s nímž se před časem seznámila v baru.
Ali je přesně to, čemu se říká ztroskotanec, a Belgičan Matthias Schoenaerts ho obdařil ještě menší dávkou sympatií, než by člověk čekal u filmu, který se na první pohled tváří jako běžná romance. Na jih Francie přijel Ali za sestrou s pětiletým synem, který mu byl svěřen do péče, ale kterého jednak skoro neznal, jednak mu neměl téměř co nabídnout: bez práce, bez bytu, bez přátel, se cestou stopem živil odpadky a krádežemi.
Netlačí na city
Tak se tedy setkali, oba svým způsobem postižení a nešťastní. Jejich vztah se nevyvíjí snadno a přímočaře. Od chvíle, kdy Ali vyveze Stephanii na vozíku poprvé ven, přes kamarádský sex, který má být rovněž jen fyzickou výpomocí, až k pochopení, že jeden bez druhého nejsou nic a spolu, možná…
Audiard natočil film, který rozhodně netlačí na city. O to silnější emoce ukrývá uvnitř, pod slupkou téměř odtažitého vyprávění, z něhož na pohled zaujmou především nádherné záběry, ať jde o překrásně nasnímanou vodní show, nebo živočišný sex. Ale je to především veliká potřeba citu, která přiměje oba hrdiny k postupnému sbližování.
Kdyby ti dva ve zcela konkrétní situaci nepocítili tak hlubokou osamělost, nejspíš by jejich letmé setkání v baru nikdy nemělo pokračování. Jenže život se skládá z konkrétních situací. Brilantní herecké výkony Cotillardové a Schoenaertse jsou jedním ze základních stavebních kamenů filmu, jehož scénář vychází z povídek kanadského spisovatele Craiga Davidsona.
Když Cotillardová poprvé plave bez nohou v moři, člověk cítí spolu s ní onu nádheru návratu k milovanému vodnímu světu, a když pak vztáhne z vozíku ruce přesně zažitými povely směrem ke kosatkám, je to tak nevídaně silné vítězství člověka nad osudem, až zamrazí.
Schoenaerts vytvořil typ poněkud tupého svalovce, který o citech nepřemýšlí, dělá, co uzná za vhodné, a rozhodně nemáte pocit, že byste s ním chtěli kamarádit. O to působivější je však právě to, co dělá, a jak to dělá. Chladně, nezúčastněně, ale s jistotou, že tak to má být.
Jen krátce před koncem se film začne ubírat cestou již předvídatelného finále, a Audiard ho trochu uspěchal. Vrcholy filmu jsou tak jinde než před závěrečnými titulky.
Přesto patří Na dřeň k tomu nejlepšímu, co ve francouzské kinematografii loni vzniklo, o čemž svědčí mimo jiné vítězství na festivalu v Londýně, nominace na Zlatý glóbus pro Cotillardovou a čtyři francouzské Césary za nejlepšího herce Schoenaertse, nejlepší adaptovaný scénář, střih a původní hudbu Alexandra Desplata.