Článek
Jádrem vystoupení byly skladby z nového alba Shifty Adventures in Nookie Wood, které nezařadil někam na přelom první a druhé třetiny, jak bývá zvykem u většiny muzikantů, kteří mají za sebou dlouhou kariéru a vědí, že posluchači chtějí především slyšet dávné hity.
Naopak titulní hybnou Nookie Wood zařadil na konec programu, přičemž v závěru došlo i na další skladby z nového alba, jako je Scotland Yard. Už předtím zaznělo Cry nebo hořký obraz světa nových médií December Rains či Face To The Sky a funkově načichlé I Wanna Talk 2 You.
Ze sedmdesátých let zaznělo jen pár písní: skladby v B, jak si Cale zvykl uvádět Guts, Leaving It Up To You či Praetorian Underground z koncepčního alba Paris 1919, které loni oživil a doplnil dalšími písněmi, jako byla hned úvodní Heda Gabblerová, nebo You Know More Than I Know.
Staré skladby však oblékl do nového hávu, takže se hodně lišily od originálních verzí. Po bardovi sedícím u piana nebylo ani stopy. Na pódiu stál eklektik obklopený muzikanty mladšími ne o generaci, ale spíš o dvě, který se pohyboval od downtempového funku až k pompéznímu heavy rocku se sytým zvukem kytar.
A u každé skladby bylo vždy něco znepokojivého, tu kvílivé samply evokující violu, i když i té se během večera Cale dvakrát chopil, tu zas kosmická elektronika, nebo surfový nástup kytary či elektrické bicí. A nechyběl jeho vůbec první singl Satellite Walk, pojatý v duchu německé nové vlny Tria.
Pamětníci mohli být zklamáni, i když v závěru došlo i na velvetovskou Venuši v kožichu s geniálním veršem Shiny shiny shiny boots of leather. John Cale se neohlížel a snažil se posouvat dál, i když hranice už neboří, průkopníky jsou dnes jiní.
Přesto je chuť a odvaha riskovat v sedmdesáti obdivuhodná. A risk mu vyšel. Nové Nookie Wood v závěru publikum strhlo jako před lety Guts nebo Fear.