Na vašem novém albu hitů jsou skladby, které jste vydali v době od druhé poloviny devadesátých let do současnosti. Jak tuto dobu vnímáš?

Když přišla nabídka od vydavatelství, abychom toto výběrové album připravili, kladl jsem si otázku, jestli se na nás nebudou fanoušci zlobit. Přece jenom je to už třetí podobné album, vlastně čtvrté, protože vyšlo i výběrové album našich slaďáků.

Potom jsem si ale uvědomil, že to období je dobré zmapovat. Urodila se nám v něm totiž spousta dobrých písniček, což se týká zejména posledních čtyř řadových alb. Bylo z čeho vybírat a jsem rád, že naši fanoušci toto album přijali dobře.

V posledních patnácti letech je ale rocková hudba na ústupu, daří se jí méně než v letech předešlých. Pocítili jste to nějak i vy?

Ano, cítili jsme to. Vnímal jsem změnu doby, která začala přinášet obrovský nápor komerční hudby. Rock, který byl v osmdesátých letech lidmi na Slovensku a v Čechách tolik žádaný, zaznamenal odliv přízně. Ani pro Tublatanku to nebyla jednoduchá doba. Mnohokrát jsme se ptali sami sebe, co se to s fanoušky děje? Zatímco rodiče žili rockovou hudbou, jejich děti fandily úplně jinému druhu muziky, takovému, který tu nemá tradici. U nás má totiž tradici rock.

V těchto kritických letech jsme pochopili, že jediné, čím můžeme prorazit, je kvalita. Nikdy jsme nešli na trh s něčím, co by z našeho pohledu nemělo vysokou hodnotu.

Měli jste někdy v kapele krizi, která mohla znamenat konec existence?

Tak hlubokou zase ne, dostavovaly se spíš pocitové krize. Velmi špatně jsme například nesli to, když v devadesátých letech začali lidé preferovat všechno, co bylo ze zahraničí. Pro domácí tvorbu jako by najednou nebyl prostor.

Další smutnou kapitolou je slovenský rádiový éter. Kdejaká zahraniční hovadina s diskotékovým rytmem byla dramaturgům bližší než slovenská rocková písnička. Je to nefér a mrzí mě, že jsme si my Slováci, a řekl bych trochu i Češi, nechali svou novou hudbu zabít.

Na Slovensku se v rádiích hraje více než devadesát procent zahraniční muziky. Cítím, že podobná vlna přijde brzy i do Čech. Jak tak poslouchám zdejší rádia, neslyším v nich nové české písničky. Pořád dokola v nich ale rotují stále stejné staré. Jako Slovák však nemohu řešit váš éter. Chtěl bych jen upozornit na to, co se stalo na Slovensku.

Nesvědčí to třeba o nízké úrovni slovenské a české hudby?

Nemyslím, že je slovenská nebo česká hudba méně hodnotná než zahraniční. Větší problém je, že si za ní nestojíme. Takoví Francouzi by nikdy nedovolili, aby jejich písničky vytlačila z rozhlasového éteru americká a anglická komerční muzika. Je mi to líto, protože si myslím, že na Slovensku i v Čechách je mnoho dobrých skladatelů, textařů, zpěváků i skupin. Tyto talenty ale nemají prostor na sebe upozornit a prosadit se. YouTube nestačí.

Jak definuješ kvalitu v hudbě?

Kvalitní hudba je pro mě v první řadě dobrá písnička nebo instrumentálka. Musí mít dobrou melodii i zajímavou stavbu, svérázné aranže. Když si ji člověk poslechne, měla by v něm zůstat, měl by si z ní po prvním poslechu pamatovat alespoň několik tónů. Text u takové písničky nesmí být banální, naopak by měl obsahovat něco nového. Není třeba zpívat stále jenom o lásce nebo věcech, které jsme už slyšeli stokrát.

Je to motiv i pro Tublatanku?

Samozřejmě. V našich nových písničkách jsou i nová témata. Napadá mě třeba Nový vírus. Je to kritika současné konzumní společnosti. Jako by dnes šlo lidem především o osobní prestiž. Jsou vychováváni k tomu, že je dobré být bohatý, mít na sobě značkové oblečení, jezdit v luxusním autě. Média to přiživují a mám pocit, že tomu velká část obyvatel uvěřila.

Napsali jsme také písničku Svet v ohrození, která je namířena proti terorismu. Zažil jsem ho na vlastní kůži. V roce 2005 jsem byl se svou přítelkyní, která je dnes mou ženou, v Egyptě. Přímo v resortu, na Mubarakově promenádě, vybuchla bomba, která zabila tři lidi. Prožili jsme velký strach, báli jsme se o život. Už tam jsme si řekli, že jestli se vrátíme na Slovensko, napíšeme spolu písničku o terorismu. To jsme později udělali a natočili jsme k ní videoklip, který je plný hrůzy a utrpení. Jeho postoj je ale jednoznačný: jsme proti terorismu.

Má rocková hudba sílu něco změnit?

O tom bychom mohli polemizovat, podle mě se to nedá jednoznačně říct. Písnička ale může lidi přimět k tomu, aby se zamysleli. To je velmi důležité. Myslím si, že kapely, v jejichž textech je nějaké poselství, mají větší hodnotu než kapely, jejichž texty jsou plytké.

Poznal jsi v případě vašich skladeb Dnes, Skúsime to cez vesmír, Šlabikár, O nás nebo Pravda víťazí už ve studiu, že jste nahráli hit?

V tu chvíli ne. Když jsme je natočili, byly to prostě písničky, které jsme s textařem Martinem Sarvašem skládali podle svého nejlepšího svědomí a schopností. Chtěli jsme, aby dávaly smysl, abych je mohl zpívat a neměl jsem při tom pocit, že se přetvařuju. Chtěli jsme také, aby měly pečeť doby.

Párkrát se mi ale stalo, že jsem už při nahrávání dostal signál, že by písnička mohla být úspěšná. Když jsme například v bratislavském studiu Opus točili skladbu Láska drž ma nad hladinou, přišel za námi z vedlejšího studia Jožo Ráž z Elánu. Zrovna jsme tu písničku mixovali. On si ji poslechl a řekl nám: „Tohle je jasný hit, jednoznačně.“ A měl pravdu.

Jak budete letos oslavovat třicet let existence?

V říjnu bychom chtěli absolvovat turné po větších i menších městech na Slovensku i v Čechách. Chystáme také nové album, ale máme hodně práce, takže nevím, jestli ho stihneme vydat ještě letos.