Článek
Při příležitosti padesátých narozenin kapely se koncem loňského roku objevil v obchodech velkoformátový svazek Olympic 50 právě s textem Petra Jandy.
Na dvě stě čtyřiceti stranách chronologicky popisuje dění uvnitř Olympiku a staví se při tom do role úsporného, ale čtivě vyprávějícího kronikáře. Takřka dokumentační charakter publikace podtrhuje seznam míst a dat konání 6686 koncertů, které se od roku 1963 podařilo věrohodně doložit.
Přinejmenším podivně může působit trochu nedůsledný jazyk, Jandovo střídání hovorových koncovek se spisovnou češtinou pravděpodobně většinu představitelů českého národního obrození převrátí v hrobě o tři sta šedesát stupňů a zase nazpátek. Naopak velké množství fotografií, reprodukcí obalů desek či koncertních plakátů a dalších dokumentů čtenáře rozptýlí a navodí skoro až nostalgickou náladu. Zvolená grafika je mírně strnulá a retro, což s Olympikem výborně koresponduje.
Rok 1983: Olympic už třetím rokem prožívá období svého druhého vrcholu. Lidé šílí po hitech Okno mé lásky, Jasná zpráva nebo Osmý den, vzniká píseň Jedeme dál. Zleva Petr Hejduk, Milan Broum, Miroslav Berka, Petr Janda.
Zpěvák se při mapování půlstoletí své domovské skupiny vší silou snaží o jakousi objektivitu, ani použití všemožných štítů mu ale nepomáhá ubránit se naprosto subjektivním vzpomínkám.
Fanouškovi-znalci kniha patrně nepřinese zásadně nové a převratné informace, spíše laskavější pohled z většího odstupu na často dramatické události provázející bohatou historii kapely. Fanoušek-amatér prostřednictvím díla snadno pronikne přímo doprostřed dění bigbítové formace.
Fotografie i text zachycují řadu lidí, kteří prošli nebo spolupracovali s Olympikem, nechybí osobnější vzpomínka na zpěvačku Zuzanu, která „kapele ukázala, jak holka čurá do umyvadla“, ani nepříliš publikovaná informace o soudních tahanicích s bývalým členem Jiřím Kornem.
Olympic - zleva Jiří Valenta, Milan Broum, Milan Peroutka a Petr Janda
Janda se nemohl vyhnout známé francouzské epizodě v roce 1969, častým personálním změnám (výborným dokumentem o životě uvnitř skupiny je písemná výpověď Pavlu Chrastinovi), bolestným ztrátám ani atmosféře v době cenzury.
Neváhá kritizovat tvorbu kapely včetně některých svých písní, uznává poplatnost normalizačnímu režimu v případě skladby Mám chuť žít, ale na druhou stranu hájí v této souvislosti často zmiňovaný Únos.
Historie Olympiku je historií pádů, kdy kapela minimálně dvakrát prakticky přestala existovat, i nečekaných návratů, albových propadáků i velkých úspěchů, ale hlavně historií velké lásky k rocku. Olympic 50 není první knihou o jedné z nejpopulárnějších českých rockových skupin, ale patří k nejlepším. Rozhodně stojí za to porovnat Jandovy vzpomínky s textem Pavla Chrastiny, který v roce 1995 napsal publikaci Chvíli po ránu a zase znovu spolu.