Libreto Normana Allena je neskutečně pitomé, texty (v češtině Adam Novák) byly vyrobeny metodou láska-páska a hudba Franka Wildhorna je chvílemi sice muzikálově vlezlá, ale chvílemi téměř neposlouchatelná.

Příběh cirkusačky Carmen (sex-appeal dštící Lucie Bílá) má s tou Bizetovou, jejíž jméno a kostým tvůrci zneužili, pramálo společného. Jde o soap operu z těch nejpodřadnějších, nad níž nelze než citovat ze Svěrákových Vratných lahví: „Žehlils někdy?“

A protože v kině se dost dobře žehlit nedá, může si člověk leda zoufat nad tím, s jakou vervou přítomní na plátně zpívají o citech a vášních kdesi na americkém maloměstě mezi vojáky, stydlivou pannou (Dasha) a zkušenou Carmen, která ostatní poučuje, jak „na to“, a sama miluje…

Přepjaté, trapné

Že zpívají, by ale byla ještě nejmenší potíž: Lucie Bílá je zajisté excelentní zpěvačka, ostatní (Lukáš Kumpricht, Václav Noid Bárta, Peter Strenáčik) si v tomto směru netroufám hodnotit. Jenže oni také – a na plátně je to vidět často až hříšně zblízka – hrají. A to, bohužel, umí slušně jen Pavla Břínková v roli tetičky, a chvílemi se zdá, že by možná uměl i Jiří Korn, kdyby měl v postavě starosty co kloudného hrát.

Celé nastudování je přepjaté, spíše operetní než muzikálové, což v divadle nemusí být tolik na škodu. Na plátně to bez ohledu na to, že F. A. Brabec kouzlí, jak může, vytváří dojem prostoru, prolíná, přibližuje a zase vzdaluje, působí až nechtěně komicky a chvílemi (zejména při milostných scénách) vysloveně trapně. Některé věci je zkrátka lepší nedělat, byť je nabídka na využití moderní technologie a vyzkoušení nových postupů jakkoliv lákavá. A tak je tomu i tentokrát – F. A. Brabec nezkazil nic, a zároveň všechno tím, že nabídku přijal.

Celkové hodnocení 20 %