Ano, Markéta Machačíková (narozena v roce 1987) uvádí do Čech dramatika, kterého sice za Králičí noru zdobí Pulitzerova cena, jeho Kivá cadla, výslovnostní zkomolenina „křivých zrcadel“ poblázněné chuděry Gertie, jsou však o deset let starší, z roku 1998. Patří do období, ve kterém dnešní čtyřicátník, scenárista a textař psal jen studentské ptákoviny.

V programu Machačíková s dramaturgyní Kristýnou Čepkovou sice zmiňují prý vesměs pozitivní kritický ohlas Kivých cadel, zároveň ale bezelstně připouštějí, že je hrají především amatérské studentské soubory. Zkušeného režiséra Nikolaje Peneva nenapadlo nic horšího, než že v té študácké taškařici obsadil do čtyř ze sedmi postav pozdně střední hereckou generaci a do zbytku herce již ne mladé.

Nějak zapomněl, že se nepouští do realistického dramatu, nýbrž do parodie všech nemožných syžetů céčkových filmů a výživných kriminálních telenovel. Ve stylu crazy. Uprchlí trestanci, hrdinka po autonehodě každé ráno bez paměti na včerejšek, jiná komolící věty zcela bez zasedacího pořádku, falešní policajti, svár mezi otcem a synem…

Žánrová bublanina nevoní, nechutná. Všechno je to režírováno přibližně, provizorně, kostrbatě, bez humoru, pitvořivě. O replikách raději nemluvě. Pointy herci spolehlivě polykají.

Všechno neslané nemastné pitvoření vyústilo nakonec do sentimentálního slzokanivého závěru. Nyvého tak, že kdo dosud neusnul, rovnou zachrápal. Líto mi bylo Věry Hlaváčkové, Daniely Bambasové, Romana Nevěčného, Jana Dvořáka, ale i Taťány Kupcové, Jana Huška, a Václava Lišky, kteří se za to, co museli hrát, evidentně styděli. Jsme ale bohatší o dalšího autora z Ameriky. To je nadělení!

David Linsay-Abaire: Kivá cadla. Přeložila Markéta Machačíková. Režie Nikolaj Penev, dramaturgie Kristýna Čepková. Jihočeské divadlo České Budějovice, 26. 11. 2012.

Celkové hodnocení 35 %