De Mello patří k nejzvláštnějším filozofům a spisovatelům 20. století. Ve svých příbězích zmiňuje biblickou moudrost jakoby mimochodem, vedle mnoha jiných. Narodil se v roce 1931 v Indii a navštívil Evropu i USA, kde studoval a pak učil. Vydal několik knih jako Modlitba žáby a Hledání Boha, kde vtipnou a lehkou formou spojil křesťanství a východní moudrost.

To, co ostatní viděli jako neřešitelný problém, otec Anthony přecházel s úsměvem. Napsal třeba, že teprve studium buddhismu mu umožnilo pořádně Bibli pochopit! To jsou slova, která byste od jezuity asi nečekali.

Štěstí? Neřeš a nepřepínej

De Mello jednoduše navrhuje vykašlat se na škatulky a pravidla, nic neřešit a okamžitě začít být šťastný, protože jinak zcela promarníte život. Navíc pro to prý nemusíte nic dělat. Pokud zrovna neumíráte hlady (což se dá v Evropě předpokládat), štěstí už máte, jen jste si toho nevšimli.

Upínání se k úspěchům, ať už k finančním, vědeckým, erotickým či jiným, považuje za největší hloupost. Společnost nás podle něj jako děti naočkovala spoustou nesmyslů - pokud získáte to či ono, budete šťastní...

Většina lidí říká, že chce být šťastná, ale ve skutečnosti nechce. Chce dál lpět na svých zvycích, autech, domech atd. Povšiml si také, že lidi děsí možnost být šťastný bez všech věcí, raději to ani nechtějí slyšet.

De Mello nepředstírá, že něco vymyslel. Neustále cituje Buddhu, zejména jeho známé Čtyři vznešené pravdy o utrpení, příčinách a odstranění utrpení. Obzvláště zdůrazňuje tzv. ulpívání (lpění na lidech, na věcech, na své vlastní důležitosti). Stejně tak ale cituje Johna Lennona, Ježíše nebo žebráka, kterého potkal na ulici. Skutečně mu všichni dali cenné rady, které by většinu lidí v západním světě udělaly šťastnějšími, když už ne úplně šťastnými.

Kongregace pro nauku víry vydala roku 1998 stanovisko, že část jeho díla (zejména pozdního) se vzdaluje od křesťanské víry a je neslučitelné s katolickou naukou. Podepsal ho jistý Joseph Ratzinger.

Celkové hodnocení: 80%