Na co se mohou diváci pondělního koncertu těšit?

Především na mé skladby. Jako hosty jsem si pozvala kytaristu a skladatele Otu Petřinu a zpěvačky Evu Pilarovou a Martu Kubišovou. Oslavíme nejenom mé narozeniny, ale také mých čtyřicet let na scéně, čtyřicet let mé doprovodné skupiny Golem a třicet let naší spolupráce. Budeme také křtít úžasné trojalbum Má pouť.

V čem je úžasné?

Jsou na něm i skladby, které dosud nikdy nevyšly. Pro lidi, které zajímají mé písničky, to je dobré doplnění archívu. Zajímavá je například gospelová Mark Twain. Nazpívala jsem ji někdy v sedmdesátých letech a nikdy nevyšla.

Na albu je i duet s Petrem Jandou Jedeme dál, jedna z nejslavnějších písní české hudební historie. Jak vznikla?

V podstatě náhodou. Olympic mě pozval jako hosta na své výroční turné v roce 1982. Měla jsem zpívat písničku svou, jeho a duet s Petrem Jandou. Ten jsme ale neměli, a tak Petr řekl, že má v šuplíku skladbu, kterou bychom mohli jako duet zpívat. Dal ji otextovat Pavlu Vrbovi, který ji pojal jako bouřlivý manželský dialog. Když jsme ji zpívali na koncertech, nic se nestalo. Pak se k ní ale natočil klip a ten zbořil všechny tehdejší žebříčky.

Toužila jste být zpěvačkou od dětství?

Chtěla jsem jí být od raného mládí. Bývala jsem dost často nemocná a babička, která mě vychovávala, se mnou doma často zpívala. Jezdili jsme také po ozdravovnách a právě tam jsem začala zpívat i před jinými lidmi. Všichni mě chválili, jak jsem šikovná, a dávali mi za odměnu moučníky a čokolády. Mělo to tedy pro mě jako dítě i praktické výhody. Pak jsem ovšem měla období, kdy jsem chtěla být učitelkou, no a když jsme se přestěhovali na vesnici, toužila jsem dělat v kravíně. Nakonec jsem se ale vrátila k touze být zpěvačkou.

Začínala jste ve dvaasedmdesátém roce v divadle Semafor. Byla to dobrá škola?

To zcela určitě. Byla jsem ale současně dost naivní. Nabídku jsem dostala na přehlídce Mladá píseň od Pavla Větrovce, pozdějšího kapelníka skupiny Karla Gotta. Dělal tam korepetitora. Řekl, že se mu líbí, jak zpívám, a jestli bych prý nechtěla zpívat u nich v divadle. Myslela jsem si, že mluví o divadle v Šumperku, Liberci nebo Ústí nad Labem. On ale za chvíli řekl, že jde o Semafor, což byl tehdy obrovský pojem. Neřešila jsem, jestli tam budu zpívat nebo hrát, řešila jsem jen skutečnost, že budu v Semaforu. A myslela jsem si, že za tři měsíce budu stejně slavná jako Eva Pilarová. To se samozřejmě nestalo.

Vaše první sólová alba, která vycházela na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, byla poměrně rocková. Jak jste se k rocku dostala?

Na středoproudých parketech tenkrát dominovaly Hana Zagorová a Helena Vondráčková a moc dalšího místa tam nebylo. Zdeněk Rytíř s Otou Petřinou tedy vymysleli, že větší šanci prosadit se budu mít jako rocková zpěvačka. Musela jsem se do toho pomalu dostat. Zpočátku to tedy byl trochu kalkul, postupem času jsem ale roli rockové zpěvačky přijala a byla jsem jí se vším všudy.

Jak to myslíte?

Žádné drogy v tom nebyly, ale rock’n’roll a to všechno ostatní ano…

V osmdesátých letech jste však vkráčela do oblasti popu. To bylo také vymyšlené?

Ukázalo se, že rocková muzika nemá tolik výrazových prostředků. Nejde v ní tak o emoce jako o výraz. Začala jsem o tom doma mluvit a můj manžel mi řekl, že tedy poprosíme Antonína Matznera, který se na scéně zkušeně pohyboval, aby nám poradil. Matzner řekl, že není třeba chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít rovnou ke kováři, a přišel s tím, že nazpívám album písniček, které dostaly Oscara. Jmenuje se 12 Famous And Awarded Movie Songs, vyšlo v roce 1984 a bylo mou přestupní stanicí k popu.

V letech 1987 až 1989 jste se stala zlatou slavicí. Bylo to vaše nejúspěšnější období?

V tu chvíli asi ano, ale dneska je to už jedno. Být zlatým slavíkem bylo důležité kvůli tomu, aby o mě začal být větší zájem. Jinak se ale nic převratného nestalo. Popularita byla příjemná, koncertů bylo dost, finančně to však změnu nepřineslo. Protože jsem ale své koncerty táhla sama, mohla jsem si zažádat o výjimku a dostala jsem za vystoupení devět stovek.

Chystáte nové skladby?

Ne. Mé poslední řadové album vyšlo před třemi lety. Do koncertního programu jsem z něho zařadila dvě písničky, což je maximum toho, co lidé unesou. Kdybych chtěla nové album, znamenalo by to, že bych zaplatila hromadu peněz, abych ho vydala. Cédéčko si dnes ale koupí jen pár lidí a rádia nové písně hrát nebudou, leda tak za to, že jim zazpívám na nějaké jejich akci. Tvůrčí přetlak tedy nemám. Necítím potřebu připravovat nové písničky.