Co se ve vašem životě změnilo poté, kdy jste oslavil šedesátku?

V zásadě nic. Jen jsem si uvědomil, že šedesáté narozeniny jsou pro mě jedinou možností, jak se dostat do sixties, i když trochu jinak. Ono se ani nic změnit nemohlo, protože jsem vydal box všech svých desek a chystal jsem velký koncert se symfonickým orchestrem v O2 Areně v Praze a v prosinci v Bratislavě. Na nějakou reflexi šedesátky nebyl čas. Úvahy tohoto typu přijdou až v době Vánoc. Dřív ne, protože budu běhat a shánět dárky. Možná budu na tuto otázku umět odpovědět nejdřív v lednu.

Na co byste do té doby mohl přijít?

Určitě na to, že bych chtěl složit nové písničky, protože jsem v létě nahrával v Abbey Road v Londýně, natočil jsem tam dvě skladby a našel nové kolegy, kamarády a spoluhráče. Dohodli jsme se, že se vrátím a ještě spolu něco natočíme. Je to věc, která mě zajímá. Příští rok na jaře to bude aktuální.

Chtěl byste v Abbey Road nahrát celé nové album?

Nevylučuju to. Zážitek to byl pro mě zcela nový a když je něco nové, je to nesmírně inspirující. Představuju si, že na tom albu v textech zkombinuju angličtinu se slovenštinou.

Cítil jste v Abbey Road atmosféru svých oblíbených šedesátých let?

Určitě, i když si myslím, že jsem si ji z velké části přivezl v sobě. Když jsem vstoupil do Studia 2, vybavily se mi všechny záběry z dokumentů a fotky, které jsem z toho místa znal. Sešel jsem po těch legendárních schodech a procházel jsem se nostalgicky po studiu. Kolegové mi říkali, že je třeba jít nahrávat, ale já je požádal, aby mě chvíli nechali být. Bylo to pro mě velice důležité, z mého pohledu tam duch šedesátých let stále je. Když do toho studia ve třiašedesátém přišli Beatles a Paul McCartney odpočítal začátek desky Please Please Me, svým způsobem odpočítal i můj život. Zahodil jsem tenkrát hokejku a vzal si místo ní kytaru. To odpočítání naprosto změnilo můj život.

Kolikrát jste se prošel po přechodu pro chodce, který je před studiem?

Chodím po něm vždycky jako turista, takže několikrát. Tentokrát jsem po něm došel k hlavnímu vchodu do areálu studií, kde je na bráně napsáno, abychom nevstupovali dál. Já ale měl privilegium a dál jsem jít mohl. Ten záběr je i v klipu k písničce Love Shine. Byl to jediný můj režijní příspěvek.

Může ten zážitek ještě něco překonat?

To asi ne. Má žena Katka za mnou před mými šedesátými narozeninami chodila a říkala, že pro mě ještě nemá dárek. Já se na ní podíval a řekl, že už jsem ten nejkrásnější dárek dostal, ať už nic neshání.

Na obalu Complete Boxu, v němž je patnáct vašich desek i aktuální bonusy, jsou brýle, které jste kdysi nosil a které patřily k vaší image. Jaký byl jejich osud?

Občas je ještě nosím, i když patří spíš k osmdesátým a devadesátým létům. Mám je pořád doma, dokonce jich mám víc, v jedněch například koukám na televizi. Brýle nikdy nezahazuju. Tyhle jsou navíc nadčasové, podle mě ten tvar nikdy nevyšel z módy.

Proč jste si vybral zrovna takové?

Už jako chlapec jsem byl krátkozraký. Dlouhou dobu jsem však brýle nenosil, i když by se mi tenkrát hodily. Nemohl jsem totiž sehnat tvar obroučky, ze kterého bych neměl mindrák. Potom mi někdo řekl, ať si vezmu jakoukoli obroučku a nechám do ní namontovat tmavá skla. Podobně to kdysi vyřešil Roy Orbison. Nosil dioptrické brýle a potom viděl Lennona v úplně stejných brýlích, ale slunečních. Začal nosit sluneční také a nikdo ho pak už nepřinutil je sundat.

Vy jste ale brýle nenosil stále, že?

Sundal jsem je někdy v polovině osmdesátých let, původně ale kvůli fotbalu. Jako kapela jsme s sebou na koncerty brali míč a když byl čas, zahráli jsme si fotbal. Někdo tenkrát přišel s tím, že existují kontaktní čočky. Já si je sehnal a začal jsem je nosit místo brýlí. Šlo to ruku v ruce i s trochu jiným repertoárem, kdy jsme začali používat automatické bicí a podobné vymoženosti. Má žena Katka mě poznala v době, kdy jsem používal kontaktní čočky. Paradoxní je, že mi spousta lidí říká, že jsem vypadal pořád stejně – v brýlích i bez nich.

Jak na tu změnu reagovalo publikum?

Dalo mi to sežrat. Víte, naše generace nebyla vychovávána k tomu, aby řešila image. V osmdesátých letech se už ale řešit začala, a tak když jsem odložil brýle, zjistil jsem, že jsem lidem vzal jejich představu. Dal jsem pryč nejenom brýle, ale i kravatu, a z romantického studentíka se najednou stal chlapík bez brýlí. Bylo mi to velmi vyčítáno a já to moc nechápal. Říkal jsem, ať se na mě nezlobí, ale že jsem se nenarodil s brýlemi.

Nakonec jste se k nošení brýlí vrátil…

Neudělal jsem to proto, že bych k tomu byl donucen fanoušky. Problém byl, že mi kontaktní čočky nedělaly dobře. Pálily mě v očích a já na ně začínal mít skoro alergii. Nesmíme zapomínat, že čočky v té době se nedají s těmi dnešními srovnat. Tehdy pravděpodobně nepropouštěly tolik kyslík a nepřipadalo v úvahu, že s nimi budete spát.

Brýle jsem nenosil v letech 1984 až 1988. Pak jsem se k nim vrátil. Asi to byla i má malá vzpoura. Když jsem hrál s Modusem, podíval jsem se jednou do zrcadla a řekl si, že mi ta kravatka na krku docela sedí. Za pár měsíců jsme hráli v pražské Lucerně a já viděl, že tu kravatku mají mnozí lidé v sále. Postupem času se pro mě, spolu s nošením brýlí, stala kravatka povinností. Tehdy se ve mně ozval rebel. V roce 1982 jsem se stal Zlatým slavíkem a byl jsem charakteristický i svou image s brýlemi. Jejich odložení byla vzpoura proti ní, i když jsem ji nevytvořil záměrně.

Dnes vás čeká koncert se symfoniky v pražské O2 Areně. Jaký bude?

Od začátku existovala idea, že mě bude doprovázet pětapadesát hudebníků z Moravské filharmonie Olomouc. Chceme předvést symfonická aranžmá skladeb tak, jak to má být. Se symfoniky jsem už koncertoval, ale ta aranžmá byla někdy okleštěná, protože jsme se všichni nevešli na pódium. Vystoupím také pouze se svou kapelou a přijdou i další hosté, které si necháváme jako překvapení. Na začátku večera nás pozdraví skupina The Backwards, což je revival Beatles. Zahraje dvacetiminutový koncert. Moc lidí dnes nechápe, že Beatles hrávali koncerty opravdu jen dvacet minut. Tak to ale bylo.