Šedesátá léta jsou dodnes nepřekonanou dobou rozkvětu české kultury, vzniku malých divadel, zrodu pěveckých hvězd. Vnímali jste už tehdy výjimečnost doby?

Vnímali i nevnímali. Přes všechny železné opony a jiné překážky se pop hudba klenula nad vším jako globální úkaz. Co se týká televize, rádia, orchestrů nebo nahrávání jsme byli obklopeni velmi exkluzivním zastoupením. Děti, které teď vyhrávají různé soutěže, to nemají zdaleka tak lehké. Bohuslav Ondráček se svou producentskou firmou BobSerie se dokonale staral o naše nahrávky v Supraphonu. To u nás v té době nikdo neměl. Ale já jsem to všechno brala na lehkou váhu, nikdy jsem netvrdila, že chci celý život zpívat. Když pak přišel zákaz, tak mě to zas tolik nezaskočilo.

Album je mimo jiné přehlídkou krásných českých textů. Je radost je poslouchat…

Měla jsem od začátku štěstí na vynikající textaře Honzu Schneidera, Zdeňka Rytíře, Pavla Vrbu, Ivo Fischera, Zdeňka Borovce, prostě lidi, kteří opravdu uměli psát. Ale také je pravda, že zpívat češtinu tady nikdo neuměl. Že jsem lidi učila poslouchat češtinu, mi dodnes nikdo nepřiznal. Stejně jako to, že jsem česky zpívala jinak, než tu bylo zvykem.

Téměř každá vaše píseň z té doby má příběh. Slova „s tváří neměnnou, pevná v kolenou, nechci v nesnázích lhát“ jako by předznamenávala vaše pozdější postoje. Byla to náhoda, nebo vám autoři takové texty psali na tělo?

Řekla bych tak půl na půl. Oni brzy zjistili, že „láska – páska“ je mi málo, tak se snažili. Nejhorší jsou takové ty nahrnuté obecné pocity. A to platí i o hitech jako Loudá se půlměsíc, kdy já opravdu nevím, jak se při tom na jevišti tvářit. Zpívat že „v lásku nevěřím“ – no, ve dvaceti ještě dejme tomu. Ale když se do toho textu můžete vložit a když si za ním stojíte, tak to je něco naprosto jiného.

Vaše Modlitba pro Martu se stala symbolem svobody. Na kolekci CD se vyskytuje v několika verzích, z nichž jedna vznikla během srpnové okupace roku 1968. Dá se srovnat pocit z tohoto natáčení s tím, když jste Modlitbu zpívala v listopadu roku 1989 na Václavském náměstí v Praze?

To se srovnat nedá, už pro odlišné podmínky, ve kterých to vznikalo. V srpnu 1968 jsme přes pohnutou atmosféru točili ve studiu Na Petynce v Praze s kapelou, zatímco v listopadu 1989 jsem se ocitla bez doprovodu před narvaným Václavákem, což by mě nikdy předtím ani ve snu nenapadlo. Byla jsem rozklepaná a měla jsem obavu, že nechytím ten nezvyklý mollový akord – a taky jsem v tom místě skončila. Ale tehdy jsme věřili, že se ta slova konečně naplní. Dneska, když Modlitbu zpívám na svých recitálech jako přídavek, vidím, jak moc by lidi chtěli, aby skutečně byla pravda, že „vláda věcí tvých k tobě se zas navrátí, lide, navrátí“. Já jim to pořád slibuju a pořád to ještě pravda není.

Jaký máte z kolekce šesti svých CD pocit?

Především jsem nevěřila, že se to po těch letech dá dohromady. Jsem totiž bordelář a můj první archív se ztratil během stěhování. Měla jsem i obavu, aby se tam nedostalo něco v tak mizerné kvalitě, že by to kazilo dojem z kolekce. Když jsem si poslechla pár věcí, byla jsem skálopevně přesvědčená, že je zpívá někdo jiný, třeba Ztracené tváře. A ejhle, byla jsem to já. Také mě překvapilo, že některé písně jsou nahrané, třeba Kdo těm růžím vůni vzal, o té jsme si všichni mysleli, že je definitivně ztracená. Samozřejmě mám radost, že aspoň těch pár let mé první kariéry je archivovaných a že mám ty písničky pohromadě.

Začínala jste kariéru v divadlech – v pardubickém Stop!, plzeňské Alfě, pražském Rokoku. Dnes je vaším působištěm pražské komorní Divadlo Ungelt. Je to náhoda?

Divadlo je pro mě prostředím, ve kterém se cítím lépe než v tom, jež se nazývá českým šoubyznysem, ale ve skutečnosti to žádným šoubyznysem není, nebo je to přinejlepším hodně divoký šoubyznys. Jsem moc ráda, že v něm dnes nemusím plout a že od roku 1997 je mým druhým domovem Divadlo Ungelt, kde jsem dokonale zaštítěna Milanem Heinem. Rozumí jak divadelnímu podnikání, tak i duším těch, jimž ve svém divadle dává prostor.