Příjezd jednoho z nejstarších orchestrů na světě přilákal publikum i proto, že program kromě Antonína Dvořáka a jeho Violoncellového koncertu h moll obsahoval i německou klasiku a modernu, díla Paula Hindemitha a Richarda Strausse.

Právě Straussova Sinfonia domestica, pětivětá symfonie, byla vrcholem večera. Ve velkém obsazení hrající orchestr pod Mehtovým jasným gestem toto málo u nás hrané dílo podal omračujícím způsobem, kdy „rodinná“ atmosféra skladby vyvstávala před našima očima jako starý pohodový obraz.

V něm uspěli i jednotliví hráči v sólech, která předtím právě ve Dvořákově koncertu nebyla vždy bezchybná (klarinet). A mladý violoncellový sólista ve Dvořákovi – Isang Enders – uspokojil zcela jen ve druhé větě, v dalších hráč německo-korejského původu podal talentovaný, ale dosud ještě nevyzrálý výkon.

Lépe se mu povedl přídavek: Bachova Sarabanda č. 6. Vtipným úvodem koncertu byla groteskní předehra k téměř neznámé Hindemithově opeře z 20. let Novinky dne. Největší poctou Dvořákovi byl Slovanský tanec č. 8, jenž jiskřivostí a nezkrotnou energií vyvolal doslova uragán.

Celý večer byla radost pozorovat velkého indického mistra taktovky, který snad jen ve Straussovi uplatňoval větší gesta, jinak řídil zcela „náznakově“, přitom porozumění mezi ním a hráči bylo zdaleka viditelné. Mehtův návrat do Prahy po 15 letech byl událostí festivalu.