Hlavní obsah

„Socialistický“ Čechov i revoltující ulice na festivalu Divadlo v Plzni

Právo, Radmila Hrdinová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Odpudivý neosobní interiér mezi hospodským sálem a čekárnou se sloganem z rozpadajících se písmen, špinavými stěnami a otřískaným nábytkem, jak ho pamatujeme z let socialistické bezútěšnosti. Do raných 60. let 20. století zasadil režisér Tamás Acher se scénografem Zsoltem Khellem Čechovova Ivanova. Inscenace budapešťského Divadla Józsefa Katony otevřela ve středu 20. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni.

Foto: Archiv festivalu Divadlo

Otmorozki/Parchanti se odehrávají v moskevských ulicích.

Článek

Důvody, proč se Ivanov odehrává v této době, však inscenace dost neozřejmila. Jistěže se bezútěšnost prostředí i groteskně prázdných figur podílí na Ivanovově úbytku životní energie, ale posedlost, s níž Ernö Fekete zkoumá příčiny Ivanovovy vyhořelosti, míří spíše k jeho zprahlé duši i srdci, jež nedokáže probudit ani vášnivé vzplanutí mladé Saši (Adél Jordánová).

Divadlo Józsefa Katony je od svého založení v roce 1982 především laboratoří precizující herecké umění a skvělé výkony všech herců i jejich souhra byly nejsilnějším zážitkem z budapešťské inscenace. Například dialog Ivanova a jeho umírající ženy Sáry alias Anny Petrovny (Ildikó Tóthová), která obviňuje svého muže z nevěry s chladnou a věcnou hořkostí, byl pro mne ukázkou hereckého mistrovství par excellence.

Nelítostné světlo zářivek i automobilových reflektorů namířených proti divákům, lomoz železných zábran, křik a temperamentní pohyb herců i rockový ryk kapely umístěné v pozadí scény dokonale sugeroval nervní atmosféru pouliční demonstrace při tvrdém zásahu policie. A mezi tím na proscéně chvatně sdělované příběhy těch, které nemilosrdně srážejí policejní obušky, ať už se na ulici ocitli záměrně či náhodou.

V Rusku existují lidé, kteří se nenechají semlít

Inscenace Otmorozki/Parchanti moskevského Sedmého studia reflektuje skrze text spisovatele Zachara Prilepina a režiséra Kirilla Serebrennikova pocity mladých lidí narozených v Rusku koncem 80. let a dospívajících v divokých bezzákonných letech následujících. Generace spíše intenzivně cítí, než dokáže pojmenovat nespokojenost se stavem společnosti. Její postavení a názory odhaluje nedávný proces se skupinou Pussy Riot.

Ačkoli hra i její jevištní poetika se nemusí zdát právě moc sofistikovaná, inscenaci nelze upřít působivost, podpořenou autentickými výkony mladých herců, vkládajících do hry z velké části své osobní postoje. Diváka na západ od ruských hranic, konfrontovaného po léta se sovětskou skutečností, nutí ke zjištění, že ačkoli i u nás utržila demokracie hodně tvrdých ran, naštěstí není ještě tak na kolenou jako v současném Rusku.

Inscenace přitom z mladých lidí nedělá jen hrdiny, ale snaží se postihnout i zmatky a nejistoty jejich revolty. „Je naší povinností dennodenně dokazovat, že v Rusku existují lidé, kteří se nenechají semlít, ani si trvale vymývat mozky televizí,“ řekl na besedě po představení režisér Serebrennikov a vzhledem k právě odehrané dvouhodinové inscenaci plné násilí a deziluzí to rozhodně nebyla prázdná slova.

Festival Divadlo pokračuje pro plzeňské diváky až do 20. září řadou dalších pozoruhodných domácích i zahraničních inscenací.

Hodnocení: Čechov 75 %, Otmorozki 80 %

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám