Článek
Důvody, proč se Ivanov odehrává v této době, však inscenace dost neozřejmila. Jistěže se bezútěšnost prostředí i groteskně prázdných figur podílí na Ivanovově úbytku životní energie, ale posedlost, s níž Ernö Fekete zkoumá příčiny Ivanovovy vyhořelosti, míří spíše k jeho zprahlé duši i srdci, jež nedokáže probudit ani vášnivé vzplanutí mladé Saši (Adél Jordánová).
Divadlo Józsefa Katony je od svého založení v roce 1982 především laboratoří precizující herecké umění a skvělé výkony všech herců i jejich souhra byly nejsilnějším zážitkem z budapešťské inscenace. Například dialog Ivanova a jeho umírající ženy Sáry alias Anny Petrovny (Ildikó Tóthová), která obviňuje svého muže z nevěry s chladnou a věcnou hořkostí, byl pro mne ukázkou hereckého mistrovství par excellence.
Nelítostné světlo zářivek i automobilových reflektorů namířených proti divákům, lomoz železných zábran, křik a temperamentní pohyb herců i rockový ryk kapely umístěné v pozadí scény dokonale sugeroval nervní atmosféru pouliční demonstrace při tvrdém zásahu policie. A mezi tím na proscéně chvatně sdělované příběhy těch, které nemilosrdně srážejí policejní obušky, ať už se na ulici ocitli záměrně či náhodou.
V Rusku existují lidé, kteří se nenechají semlít
Inscenace Otmorozki/Parchanti moskevského Sedmého studia reflektuje skrze text spisovatele Zachara Prilepina a režiséra Kirilla Serebrennikova pocity mladých lidí narozených v Rusku koncem 80. let a dospívajících v divokých bezzákonných letech následujících. Generace spíše intenzivně cítí, než dokáže pojmenovat nespokojenost se stavem společnosti. Její postavení a názory odhaluje nedávný proces se skupinou Pussy Riot.
Ačkoli hra i její jevištní poetika se nemusí zdát právě moc sofistikovaná, inscenaci nelze upřít působivost, podpořenou autentickými výkony mladých herců, vkládajících do hry z velké části své osobní postoje. Diváka na západ od ruských hranic, konfrontovaného po léta se sovětskou skutečností, nutí ke zjištění, že ačkoli i u nás utržila demokracie hodně tvrdých ran, naštěstí není ještě tak na kolenou jako v současném Rusku.
Inscenace přitom z mladých lidí nedělá jen hrdiny, ale snaží se postihnout i zmatky a nejistoty jejich revolty. „Je naší povinností dennodenně dokazovat, že v Rusku existují lidé, kteří se nenechají semlít, ani si trvale vymývat mozky televizí,“ řekl na besedě po představení režisér Serebrennikov a vzhledem k právě odehrané dvouhodinové inscenaci plné násilí a deziluzí to rozhodně nebyla prázdná slova.
Festival Divadlo pokračuje pro plzeňské diváky až do 20. září řadou dalších pozoruhodných domácích i zahraničních inscenací.