Přisprostlý Méďa nešetří zlými hláškami

Na počátku divák přistupuje k Méďovi s jistou nedůvěrou, protože na téma dospělý muž a jeho bizarní sprostě mluvící kámoš (zvířátko, loutka, plyšáček, mimozemšťan, cokoliv...) už v Hollywoodu natočili filmů dost (a těch seriálů!). O originalitě by se v případě tohoto snímku moc mluvit nemělo, ovšem jiná věc je, jestli Méďa baví, a v tomto bodě nezklamal.

Malý opuštěný John (Mark Wahlberg) neměl žádné kamarády, ale jednoho dne dostal plyšového medvídka, který ožil. Stali se nejlepšími přáteli a kouzelný Méďa na chvíli i televizní celebritou. Jenže roky plynuly a kouření trávy, sledování béčkové sci-fi a sprosté vtípky už pro Johna (ne pro Méďu) přestaly být středem života. Jeho holka Lori (Mila Kunisová) už pomalu čeká, že ji požádá o ruku, a Méďa táhne Johna zpět do puberty. Situace se stává neúnosnou - musí přijít klasické ženské ultimátum: buď já, nebo ten "divnej týpek".

Komedie je nabita nekorektními hláškami, sexistickými i umírněně rasistickými. Probere politiku, Araby, nestandardní sexuální techniky a na krátký moment se, přiznejme, sveze i do fekálního humoru, jenže tu chviličku je to překvapivě vtipné.

Méďa glosuje okolí s brutálně upřímným a zlým smyslem pro ironii, navíc je tu trefná vedlejší epizoda s úchylným šéfem Lori (možná vám připomene seriál Kancl), jenž ji zve až příliš často na "pracovní" porady ve dvou, kde na ní vypálí teorie typu "naše děti by byly dokonalé, moje bílé geny a tvoje přičmoudlé..."

Prakticky povinnou součástí dnešních komedií jsou zábavné odkazy na pop-kulturu a třeba scéna s Flashem (divná sci-fi ze sedmdesátých let) může být perfektní ukázkou podařené geekovské legrace.

Méďu však trápí jeden jev, který dnes provází většinu relativně vtipných hollywoodských filmů, totiž nevyváženost scénáře v tom smyslu, že nejdříve se spoustou nápadů nastaví určitou atmosféru, v tomto případě hodně crazy, a ke konci pak začnou strašně tlačit na pilu dojemnosti a snaží se najednou tvářit, jak moc je to "ze života" a jak jejich postavy mají hluboká traumata. Proboha, vždyť jde o mluvícího fuckujícího plyšáka, jak věrohodné to může být?

Závěr příběhu už maličko nudí, honička v autech ničím nepřekvapí a dojímání se mohlo být o polovinu kratší. Film tak zůstal na půl cesty, neboť nemá odvahu být skutečně crazy, ale přece jen nejde o typický americký slzopudný kýč. I když nakonec tomu nasadí korunu svatba a jestli neumřeli, tak tam žijí šťastně dodnes...