Po kom jste tak optimisticky naladěný?

Otec rád a dobře kreslil, známým dával dohromady alba fotek z dovolené a maloval jim k tomu různé žertíky. Maminka zase hezky zpívala. Legraci měli oba rádi, škoda, že se otec nedožil mého přechodu na, řekněme, profesionální dráhu humoristy.

Myslím, že do novin patří spíše aktuální vtipy, zrcadlící konkrétní situace, a k tomu má většina evropských novin jednoho kreslíře

Sklon k bavení lidí jste měl od dětství?

Ve škole jsem nebyl přímo třídní klaun, spíš glosátor. Jakmile mně připadalo ve výkladu něco absurdní nebo legrační, hned jsem to komentoval. Jak se říká „i kdyby mi na ni šlápnul“. Dostával jsem poznámky za vyrušování, ale učitelky se přitom smály. Když jedna chtěla poslat s oběžníkem žáka se zvučným hlasem, vyskočil jsem s řevem: Já burácím! Překvapivě mě nevybrala, naopak poslala za dveře. Jindy jsem pod poznámku v žákovské: Jí při vyučování, připsal drobným písmem: Snědl spolužáka na posezení. A tak dále.

Co vás zajímalo a formovalo?

Vzpomínám, že jsem nadšeně a důkladně ilustroval čtenářský deník. Pak jsem si do sešitu psal texty populárních písniček, ke kterým jsem si kreslil obrázky. Spolu s plzeňskými kamarády jsme hltali Semafor, Rádio Luxemburg, Beatles, kvůli nimž jsem se začal učit anglicky, četli Leacockovy Literární poklesky a povídky Ivana Vyskočila. Kromě toho jsem sbíral obaly od žiletek a žvýkaček, nálepky – v tom si rozumíme s grafikem Michalem Cihlářem, i v jeho tvorbě se to odrazilo. V osmnácti letech jsem objevil kouzlo jazzové muziky a to mě drží dodnes.

FOTO: Zdeněk Lhoták

Hrál jste taky na něco?

Na jazykovce v Plzni jsme se spolužáky založili bigbeatovou kapelu Spiders. Účinkovala v letech 1964–66 a snažila se tvořit studentskou konkurenci kapele Black Stars Oldy Říhy (posléze Katapult pozn. red.). Kvůli téhle výzvě jsem se naučil hrát na bicí. Později v Praze jsem v sezóně 1971–72 bubnoval s Vodňanským a Skoumalem v Činoherním klubu, no a nakonec jsem hrál na kytaru v grafické kapele Grafičanka. Bohužel nás už moc nezbylo, jen občas si zahrajeme na vernisážích s kamarádem a skvělým grafikem Vladimírem Suchánkem.

Kdy jste přišel do Prahy?

V roce 1966 jsem začal studovat Vysokou školu ekonomickou. S radostí jsem se přiblížil všem Redutám, Violám, Semaforům a Zábradlím. Na koleji jsem si kreslil nebo psal veršíky a po nocích si přivydělával hraním v barové kapele hotelu International. Na konci 60. let byly v Praze k vidění dobré výstavy, mně se líbil surrealismus a humor skupiny Polylegran. Ke konci studia jsem působil jako tzv. pomocně vědecká síla u profesora, který se zabýval metodami prognózování, což byla tehdy téměř módní disciplína. Nabídl mi, ať jdu pracovat do Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV, kde otevírali oddělení prognostiky.

Jak šla dohromady prognostika s múzickými zájmy?

Práce ve společenskovědním ústavu, řízeném akademikem Radovanem Richtou, mě lákala a zpočátku se mi i líbila. Četl jsem totiž jeho knihu Civilizace na rozcestí a považoval ji za zásadní. Snažil se v ní řešit nové postavení člověka v podmínkách vědeckotechnické revoluce. Jenže jsem postupně zjišťoval, že jsem radostně přijal roli číšníka na Titaniku. Ideologické šrouby se začaly utahovat a Richta tvrdil, že musíme chvíli šlapat vodu, abychom uhájili pozice z 60. let. Ale já pochopil, že musím hledat záchranný člun, aby mě neušlapali.

V té době se začaly objevovat vaše obrázky v tisku…

Když jsem v roce 1972 ukazoval své básničky Janu Vodňanskému, líbily se mu a poslal mne do Víkendu MF. Tam mi zřídili sobotní rubriku Slívky Jiřího Slívy, vždycky tak šest básniček a jednu kresbu. Po pár měsících ale ideologické šrouby dolehly až tam, na absurdní poezii typu: Jak si žije dynastie? Dobře? To vím, když z nás tyje!, nebyla doba. Ale řekli mi, že kresby mohu posílat dál. A tak jsem se stal karikaturistou. Pak mi dodala sebevědomí nabídka Stanislava Holého, který redigoval zadní stránku týdeníku Mladý svět, abych se připojil ke skupince pravidelných kreslířů jako Pálka, Barták, Jiránek…

FOTO: Zdeněk Lhoták

Takže jste vykročil na volnou nohu?

Přesně tak. V létě 1979 jsem skočil po hlavě na volnou nohu, respektive hlavu. Nezapomenu na kamarádskou pomoc Jiřího Šalamouna a Jiřího Anderleho, kteří mě zasvěcovali do grafických technik. A na Adolfa Borna, ten mi zase otevřel cestu na karikaturistické festivaly. Stal se přesný opak toho, čím mě strašili šéfové ústavu při odchodu, totiž, že mě výtvarníci nepřijmou mezi sebe, když jsem s nimi nestudoval a nepásl kozy.

Po roce 1989 se humor ale začal z časopisů vytrácet. Bylo těžké se uživit?

Je fakt, že všudypřítomné „koutky humoru“ zmizely. Naštěstí to, že jsem se naučil dělat vedle černobílých vtipů i barevné litografie a lepty, mi rozšířilo možnost vystavovat i v galeriích. Proto se mě tak nedotklo omezení plochy pro kreslené fórky. Myslím, že do novin patří spíše aktuální vtipy, zrcadlící konkrétní situace, a k tomu má většina evropských novin jednoho kreslíře. To bych ale dělat nemohl, je to řehole, denně sledovat vývoj politiky, pořád dokola volby, koaliční krize a recese.

Na dění kolem přece reagujete…

Jednou týdně a to už se dá zvládnout. Před 14 lety jsem přijal nabídku vznikajícího ekonomickopolitického týdeníku Euro stát se jejich kreslířem-glosátorem. Což předpokládalo přehodnotit mé původní rozhodnutí dělat kreslený humor zásadně beze slov. Nakonec jsem ale zjistil, že vymýšlení textů do bublin není daleko od psaní aforismů, že může být docela zábavné a pro autora i psychoterapeutické.

Mají to dnes začínající výtvarníci těžší nebo snadnější?

Nevím. Jistě, do „kulturního byznysu“ nahlédnou už během školy, ale nezávidím jim řešení toho věčného dilematu, které jsem si před léty vyjádřil aforismem: Žít z umění je pokleslost. Žít z grantů je umění. Já jsem o grant nikdy nežádal. I když myslím, že bych možná dnes věděl, jak na to. Hesly sezóny se stala slova „interaktivnost“ nebo „prorůstovost“. A právě humor je podle mě typickým prorůstovým a interaktivním faktorem.

Ve škole jsem nebyl přímo třídní klaun, spíš glosátor, řekl Jiří Slíva.

,,Ve škole jsem nebyl přímo třídní klaun, spíš glosátor," řekl Jiří Slíva.

FOTO: Zdeněk Lhoták

Vznikají v kresleném humoru nové trendy?

Přímo v kresleném humoru snad ne, když pominu třeba jeho kreslení a kolorování v počítači. Ale vizuální humor se dnes více používá na plakátech a v reklamě vůbec. Kdo by si kdy pomyslel, že například plakáty na letošní sezónu České filharmonie, orchestru FOK a na Pražské jaro budou shodně využívat právě humor – první fotografický, druhý kreslený a třetí typografický?

Smějeme se u nás jiným věcem než třeba v Japonsku?

Řekl bych, že ne. Před časem jsem se vrátil z festivalu Satyrykon v polské Legnici, kde jsem ke své radosti dostal 2. cenu. Bylo příjemné se po čase setkat se zahraničními kolegy a potvrdit si, že máme stále podobné zájmy, problémy, důvody k smíchu i formy vyjádření. Přijeli Fin, Srbové, Belgičani, Rumun, Němci a samozřejmě polští kolegové. Samostatnou výstavu tam měl například výborný malíř Grzegorz Szumowski, jehož věci mě hodně oslovily.

Ještě jsme nezmínili knížky.

Autorských mi vyšlo asi 12 s kresbami a čtyři s aforismy a verši. A ilustroval jsem jich přes 150, úplně přesně nevím. Jsem rád, že se občas ozývají různá nakladatelství s nabídkou doprovodit obrázky celou knížku, nebo jen vytvořit obálku, takže práce je pestrá. Nakonec jsem několikrát ilustroval i svého oblíbence Leacocka.

Kam chodíte stále na nové nápady?

Nejraději mám nápady, o nichž říkám, že „se mi udělaly“. Vzniklé zčista jasna zcela bez souvislosti s tím, jestli přišly třeba v jazzovém klubu nebo v tramvaji. To platí o kresbách i básničkách, většinou si je poznamenávám do notýsku, který nosím stále v kapse. Ovšem kreslíř musí vymyslet i něco na zadaná či aktuální témata. Ať je to inflace, computerová bezpečnost, Řecko nebo drahý primář.

FOTO: Zdeněk Lhoták

Jak vyrovnáváte hodiny s tužkou či štětcem v ruce?

V posledních letech zjišťuji, že provozuji něco, co by šlo nazvat vernisážovou turistikou. Jsem často překvapen, jaké nabídky mi osud připraví. Takhle jsem se s výstavami dostal do Tokia, New Yorku, Moskvy, Ottawy, Tel Avivu, letos třeba do irského Corku, ale taky do Frýdlantu nebo Ústí nad Orlicí. Výstavy jsou většinou nekomerční, ale mě baví sledovat reakce návštěvníků a vůbec – líbí se mi stát se alespoň na tu krátkou dobu součástí kulturního života toho kterého města. Co se týká relaxace, myslím, že jsem někde v průměru – občas plavání, kolo a lyže. Rád se dívám na filmy Woodyho Allena a vždy znovu mě rozesmávají gagy skupiny Monty Python.

Čím žijete právě teď – v čase svých pětašedesátin?

Výstavami v renomovaném Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově a v Galerii Umění Karlovy Vary, korespondencí se španělským krajem Rioja, kde mají zájem o mé grafiky s vinařskou tematikou, pak vychází knížka Heleny Štáchové Spejblovo politické obludárium s mými ilustracemi, taky mi vyšla poštovní známka a dopisnice. A v Nakladatelství Franze Kafky začínáme pracovat na ilustrovaném dvojjazyčném vydání Kafkovy Proměny. V září mě čeká výstava ve Zlíně, a v prosinci v pražské galerii Smečky. Obecně mám pocit, že se zvyšuje zájem i takzvaných seriózních galerií o výstavy s humorem. A to mě těší.