„Chtěli jsme, aby byly vystaveny všechny Tarasovy hity,“ řekla k ideové koncepci expozice její kurátorka Daniela Mrázková. Tento cíl se podařilo splnit doslova na sto procent.

Na výstavě najdeme bezpochyby to nejsilnější, co fotograf za svého života vytvořil. A také to nejznámější. Portréty hereček Magdy Vášáryové a Andrey Čunderlíkové patřily v dané době k vizuálním hitům. Musíme na nich ocenit a vyzdvihnout civilnost a přirozenost.

Kuščynskyj zbavuje své slavné modely hvězdného nánosu a vrací je zpět mezi obyčejné ženy. I když, obyčejné!? Když se díváte do zasněné tváře Magdy Vášáryové, do jejích hlubokých posmutnělých očí, vnímáte smyslné rty, přichází pocit hmatatelné krásy, která leží téměř na dosah. Před vámi prostě stojí dívka, která je krásná. Nic víc, nic míň.

Spíše nesmělá cudnost než tvrdě erotická útočnost

Krása nahého ženského těla má v Kuščynského pojetí v sobě spíše nesmělou cudnost než tvrdě erotickou útočnost.

Schoulená dívka v kapradí, jejíž dlouhé vlasy se vplétají do temnoty okolního lesa, působí až pohádkově. Smyslná Venuše sedící v průzračné vodě má ve svých vztažených rukou zase cosi šamansky magického.

Ovšem nejsilnější dílo nese název Monika 1983. Je na něm dívka se zavřenýma očima, která se obnaženými ňadry tiskne ke kmeni stromu. Tato, pro někoho na první pohled jasná erotická symbolika, má v druhém plánu mnohem hlubší odkaz. Spletené větve za hlavou modelky totiž vytvářejí v náznaku mučednickou trnovou korunu. Duchovní rozměr v aktu je vždycky cestou od primitivní nahoty k něčemu dalšímu.

Fotograf Taras Kuščynskyj si byl této možnosti vědom a neochvějně s ní pracoval. Proto jeho akty působí spíše jako jemné až snové romantizující představy než jako naplno odkrytá tajemství nahých žen. Právě tajemství je to, co jeho éterické víly nikdy naplno neodhalí.

Celkové hodnocení: 100 %