Článek
Skupina Buty se po několika rádiových hitech v devadesátých letech stala téměř masovou kapelou, což představuje jistou anomálii, neboť jejich kořeny nikdy nebyly středoproudové. Na albu Duperele přiznávají ty pravé, art-rockové, bluesové. Najdeme tu méně přímočarých či chcete-li banálních písniček.
K rockovému základu kytara-basa-bicí se přidávají klávesy, housle a vyhrávky saxofónu a basklarinetu, které stejně jako u starších alb přibližují celek k jazzu a dodávají půvabně snivou atmosféru.
Duperele jsou především nádherně zaranžované. Převládá posmutnělá mlžná nálada a tomu odpovídají klasicky butovské texty, jež snad nemůžou nikdy zklamat. I dnes patří k nejvtipnějším a pořád relativně originálním. Asociace v rýmech nutí k pousmání - kytarista Blackmore se tu spojil s Carefourem, bohatá eufonie a bláznivé hříčky nás občas nutí popřemýšlet, co že to vůbec autor říká (např. Maseuko zní africky, ale odhalí se vzápětí jako píseň o lenochovi s chlebem v ruce).
Hravé a ironické minipříběhy (Píseň práce) se tváří naivisticky, v některých případech se Buty nevyhýbají ani sociálnímu tématu (Včil), ovšem nejčastěji vyústí v nonsensovou poezii (Ping Pong, Paul McCartney).