Solnesse, kterým Henrik Ibsen načal páté, poslední desetiletí úctyhodné řádky dramat, za jejichž páteřní část bývá považováno vykolíkování území pro realistické drama na přelomu 70. a 80. let 19. století, se ujal milovník temnoty a glosátor stínů v duši člověka i společnosti Michael Tarant.

Nemohl mít lepší nápad než svěřit hudbu k inscenaci Vladimíru Franzovi. Po delším čase zase skladatelův celistvý inscenační opus, v němž v souladu s osudem stavitele vzpínajícího se k výšinám nad vlastní limity běsní v tympánech ďáblové. Solnessovy věže posvěcují varhanní polyfonie a milostné scény dopovídají libozvučné smyčce.

Scéna Tomáše Moravce a kostýmy Kláry Vágnerové nastavují zrcadla lidským možnostem. Od zdánlivého realismu se stavby a rekvizity vzpínají k expresi bičující provokativní barevností šatů nedbale nonšalantní múzy a záhubné lásky Hildy Wangelové ve strhujícím premiérovém projevu Kláry Klepáčové.

Tarant v inscenaci přesně vystihl lidskou pýchu vzepřít se Bohu, nestavět mu chrámy, které si zaslouží spíš lidé. Až do chvíle, v níž se do duše vkrádá pochybnost: Mladí toho dokážou ještě víc. Úsilí překonat strach se mění v rouhačství. To vše vyjevuje v titulní postavě Petr Kubes v dokonalém prostoupení s naznačeným faustovským mýtem.

Stíny a vzepjetí

Přesné dávkování významů v mozaice příběhu připadlo také na Vendulu Fialovou (Kaja Fosliová), Naděždu Chrobokovou-Tomicovou (Solnessova žena Alina), Jaroslava Krejčího (MUDr. Herdal), Josefa Bartoně (stavitel Brovik)…

Stavitel Solness je inscenací o stínech minulosti a o vzepjetí člověka. Nebyl by to Ibsen, aby ve chvíli dosažení cíle na cestě vzhůru neukončil drama tragicky. Moravské divadlo má inscenaci, která obstojí na kterékoli divadelní přehlídce.

Moravské divadlo Olomouc - Henrik Ibsen: Stavitel Solness. Překlad František Fröhlich. Režie Michael Tarant, dramaturgie Milan Šotek, scéna Tomáš Moravec, kostýmy Klára Vágnerová, hudba Vladimír Franz, pohybová spolupráce Vlasta Hartlová. Premiéra 13. dubna 2012.

Celkové hodnocení: 85%