Tím největším byla ale forma čtyřicetiletého pěvce, který v netypickém repertoáru – písních velkých italských skladatelů belcanta – upozornil na méně známou součást tvorby autorů velké epochy italské opery 19. století.

Písně zazněly v Praze s orchestrálním doprovodem berlínského Nuovo Mundo Chamber Orchestra a Villazón v nich mohl uplatnit své přednosti, jež nezmizely ani po delších zdravotních problémech a následné pauze.

Emotivní projev odpovídal milostnému rázu malých klenotů a Villazón, i ve svém věku vypadající „rošťácky“, exceloval stále krásnými výškami a znělými středními polohami. Horší byly nízké rejstříky, kde byla znát již únava. Nebylo se však co divit, protože Praha byla posledním místem jeho evropského turné.

V písních Rossiniho, Donizettiho, Belliniho a v závěru i Verdiho mohl pěvec uplatnit i svůj temperament, protože často byly blízké operním áriím, což platilo hlavně u Verdiho.
Pěvec si od počátku publikum získal, a tak na konci po velkých ovacích přidal ještě tři písně. Oceňme výkon doprovázejícího orchestru i ruského dirigenta Gerasima Voronkova.

Povedly se mu i orchestrální mezihry a předehry, takže úspěch večera mohl být úplný.
Že tomu tak ale nebylo, bylo chybou organizátorů, kteří dali vytisknout malý počet programů, a ani o přestávce rozdávané xeroxované náhrady moc nezachránily.

Celkové hodnocení 80%