Článek
Fiona hraje ženu, která jednoho dne do hotelu přichází, aby mu řekla, že je víla, která mu splní tři přání. O to třetí, nevyřčené, a také o lásku jde v jejich filmu především. Sešla jsem se s nimi sice v mrazivé Paříži, ale v teple luxusního hotelu Grand – Intercontinental, a moje první otázka byla nasnadě:
Jaké máte vy dva své třetí přání?
FG: To se přece nesmí vyslovit. To by bylo kouzlo porušeno. Víla by zmizela.
DA: Ale ono se ani to první netýká peněz a luxusu, jaký vidíme třeba tady kolem sebe. Jde o to, že to nejcennější je čas, který nám byl na tomto světě vyměřen, a musíme s ním správně naložit. Každý ví, že jenom s penězi by nebyl šťastný, a přece se za nimi většina lidí žene. Proto je pointa filmu v tom, že Dom žádné přání nevysloví. Oba si budou přát jen ten čas, protože to je to, co potřebují.
Oba jste původem divadelníci a velmi úspěšní. Co vás přivedlo za filmovou kameru?
FG: Když hrajeme divadlo, je to něco, co je tady teď, hned. To naše je založené na improvizaci, takže se dá říct, že tam můžeme přijít rovnou z kuchyně a něco zahrát. Lidé už tam jsou, čekají. Když točíme film, musíme řešit spoustu technických věcí, které se musí nachystat, a také my se musíme připravit víc, v tom je ten hlavní rozdíl. Do divadla přijdeš, zahraješ, odejdeš, a je to pryč. Film zůstává s námi, můžeme se na něj kdykoliv podívat
DA: Ale zase nejde opravit, je tady jednou provždy. Zkrátka všechno má něco. My jsme klauni, na komediantství máme rádi křehkost a lidskost, a zdálo se nám, že právě toto téma lépe zpracujeme ve filmu.
Vaše herectví skutečně připomíná klauny. Kde se to ve vás vzalo?
FG: Opravdu jsme se jako klauni v tomto filmu snažili hrát, byl to náš cíl. Pro nás byl kdysi velkou inspirací Bolek Polívka, když přišel před třiceti lety do Paříže, byli jsme studenti, a nemohli se ho nabažit. Také pracuje v divadle i ve filmu. Jeho filmy jsou ale jiné, než naše, jsou víc postaveny na příbězích, pracuje úplně jiným způsobem. Používá sarkasmus, jaký jsme viděli jen u Chaplina.
Do filmu jste začlenili i několik tanečních výstupů. Jaký máte k tanci vztah, je i on vaší profesí?
FG: Kdepak, prostě jen rádi tančíme. A těší nás ukazovat své slabosti i talent – právě jako klauni. Když tančíme, nemáme tu zodpovědnost, aby se lidé smáli, jako když jsme klauni. V tanci jsme schovaní v jakési bublině.
DA: Když jsme točili naši první společnou noc, ani jsme nevěděli, jak máme zobrazit milování – snad proto, že my dva jsme spolu už velmi dlouho. Tak jsme vymysleli, že budeme tančit pod vodou.
Filmy se dnes čím dál víc dělí na ty pro širokou distribuci a pro festivaly. Cítíte to na přijetí svých děl?
FG: Náš první film neměl v kinech velký úspěch, a teď už jsme se my naučili být k publiku vstřícnější, myslím, že si na nás diváci zvykli. Ale máte pravdu, že festivaly jsou dnes skoro jedinou možností, kde takové filmy jako je náš, diváci vidí. V tom jsou také festivaly důležité, myslím, že v budoucnu nebude nic jiného než dlouhé festivaly, kde uvidíme všechny filmy. Jinde už ne.
Jak se pracuje ve dvojici, když jste oba autoři, herci i režiséři?
DA: Je to snazší, než kdybychom pracovali každý sám. Každý z nás ví, čeho je ten druhý schopen, když máme nějakou představu, není těžké ji přenést na druhého, protože se umíme navzájem vžívat do svých pocitů i myšlení.
Co tedy plánujete v nejbližší době?
DA: Teď jsme půl roku cestovali s Vílou po světě, a pomalu začneme přemýšlet, co dál. Máme nějaké nápady, jeden je velmi jednoduchý, komediální, ale uvidíme.