Müllerová, rodačka z rumunského Nitzkydorfu, německé obce u Temešváru, která po pronásledování policií vycestovala v roce 1987 do Spolkové republiky Německo, se účastnila předávání cen Magnesia Litera a ve čtvrtek večer četla v Praze ze své tvorby.

„Když píšu, vytvářím třeba až deset variant a kladu si pak otázku, jestli jsem se nezbláznila já nebo jazyk,“ dodala autorka.

„Jazyk je politický terén, který byl často zneužíván, jak v době nacionálního socialismu, tak v časech stalinismu. Vedlo nás to však k přesnosti. Musela jsem si ujasnit, co chci vůbec říct. Zvlášť při výsleších na tajné policii, aby člověk neprozradil hodně, ale zároveň odpověděl dostatečně, aby se vyšetřovatel nerozběsnil. Byla to chůze po tenkém ledě,“ řekla.

Vzpomněla na Bohumila Hrabala, který ji ovlivnil

Vědoma si své zkušenosti napsala otevřený dopis pořadatelům londýnského knižního veletrhu, kteří měli jako hosta Čínu, ale nepozvali disidentské spisovatele.

„Ve Frankfurtu byla také hostem Čína a přijelo víc komunistických funkcionářů než spisovatelů. Byl to skandál. Pořadatelé nejdřív některé disidentské autory pozvali a pak pozvání rušili. Morálka je však jedna z norem kultury a literatury,“ dodala.

Při předávání cen Magnesia Litera vzpomněla na Bohumila Hrabala, který ovlivnil její pohled na literaturu. Kafka je dalším autorem, který ji oslovil. „Je to jeden z velikánů. Imre Kertész kdysi řekl, že pro nás není žádný surrealista, ale realistický autor, protože známe bláznivý svět, který popisuje. A ten obrazný jazyk...“

Podle Müllerové je přátelství důležité. Uvedla to i po zkušenosti, kdy se ukázalo, že její nejbližší přítelkyně Jenny byla spolupracovnicí tajné policie.

„V Rumunsku jsme toužili po přátelství, byla to obrana, kterou jsme chtěli mít. Stejně jako jsme věděli, že s některými lidmi vůbec nepromluvíme. Četla jsem svůj svazek v Rumunsku, obsahuje sedm tisíc zpráv tajné policie. A dozvěděla jsem se, že Jenny byla po celou dobu mého pobytu upřímná. Nasadili ji na mě až v Německu, ale to byla v poslední fázi rakoviny. Chtěla mě ještě vidět. Nemohu ji za to odsoudit, protože vím, že se jí zmocnil velitel policie v Temešváru, aby ji mohl využít. Jsou to nechutné příběhy,“ řekla.

Obdobná situace byla i s Oskarem Pastiorem, hrdinou její prózy Rozhoupaný dech. Spolupracovníkem policie se tento homosexuál stal poté, co se vrátil ze sovětských táborů. Napsal o nich několik básní, které byly prohlášeny za protisovětské.

Dokud se dokážete radovat, nejste úplně na dně

„Musel hrozně trpět, protože v mém spise jsou jen čtyři jeho vyjádření, která jsou spíš omluvná. Kdyby mi řekl, že spolupracuje se Securitate, tak bych před ním zavřela dveře. Jsem vlastně ráda, že mi to nepřiznal. Škoda že jsem to nevěděla dřív. V knize by k jeho návratu ze Sovětského svazu přibyl další motiv.“

Sílu jí dává okolí, manžel i lidé, kteří zemřeli v době diktatury. „Říkám si, že pro ně musím něco udělat. Život je dar. Dokud se dokážete radovat, nejste úplně na dně. Sama jsem byla v situaci, že jsem viděla něco hezkého, ale dokázala jsem jen plakat. Náš dnešní život je náročný, ale do té míry, že jsme ho schopni snést.“