Článek
Beauman má realitu za svoje pískoviště, které překopává a zesměšňuje. Nechává ji mizet pod hromadou mýtů stojících na více či méně skutečném základě. Postupuje podobně jako tvůrci béčkových hororů – mezi výmysly dovedenými do extrému místy probleskne zdání pravdy a vyděsí čtenáře víc než nestvůra s dvanácti chapadly. Stejně tak postavy čas od času vypadnou z role a nečekaně projeví notnou dávku pravděpodobnosti.
Vypravěč trpí vzácnou nemocí, trimetylaminurií, kvůli níž páchne jako zkažená ryba. Tráví život u počítače a dává volný průchod své vášni – sbírání nacistických memorábilií.
V jeho očích jde ale o neškodné hobby, které pěstuje řada seriózních lidí a jež nijak nesouvisí s politickým názorem.
Předměty spojené se třetí říší ho jednoduše fascinují, rozkoš z jejich dosahování mu způsobuje až sexuální potěšení. Když potom u mrtvoly, ke které se naprostou náhodou přichomýtne, objeví Hitlerův dopis z roku 1936 adresovaný britskému šlechtici Philipu Erskinovi, orgie zvrhlosti se rozjedou na plné obrátky.
Nacismus aristokratů
Druhou linii románu tak tvoří příběh z předválečné Británie, kdy nacismus některým aristokratům nebyl příliš proti mysli. Lord Erskin objeví na výpravě jeskynního brouka se svastikou na krovkách a z ryze fašistických pohnutek se rozhodne vyšlechtit dokonalý druh.
Podobné pokusy provádí na nevyvinutém, úchylném, ale téměř nezničitelném boxerovi zvaném Hříšník. K tomu ho ale víc než badatelský zájem táhne pederastická touha.
V laboratoři mladého pseudovědce se podle Beaumana píší dějiny eugeniky. Předobrazem nadčlověka je ale pro Erskina žid, navíc alkoholik a sadista. A ten, kdo potom pátrá po Erskinových objevech, sám představuje koncentraci lidské nedokonalosti odsouzené k vymýcení.
Výsměch ideologiím graduje konverzací na venkovském sídle, kde se aristokraté nemohou shodnout ani na tom, zda židy nesnášejí proto, že se chovají jako nadutí požitkáři, nebo intelektuálští socialisté.
Zesměšněn je také samotný zámek na venkově – tradiční atribut staroanglické literatury. Obligátní jezírko, příjezdová cesta i majordomus neomylně zapadají do přehlídky úchylek a perverzností. Detektivní zápletka potom navazuje na dobrodružství zapáchajícího mladíka ze současnosti, avšak do dnešního světa se opět přenáší jenom v podobě kulisy nebo vybavení. Vražda probíhá ve zkratce, stává se běžnou součástí života a detektiv je detektivem tak trochu proti své vůli.
Kniha se realitou do určité míry inspiruje. V devatenáctém století opravdu existoval podivný boxer, kterého považovali za nezničitelného, a jeskynního brouka, pojmenovaného po Hitlerovi, údajně najdete v každé encyklopedii. Spisovatel na základě dvou faktů rozehrává román idejí, jež se tváří jako literatura faktu, ale není jí více než superhrdinové v komiksových příbězích? Ze skutečnosti si bere jenom obálku, slupku. Navíc za všech okolností dodržuje politickou nekorektnost – třeba dovednosti vrátného se posuzují podle toho, jestli dokáže sehnat prostitutku, která se podobá Ljudmile Putinové.