Pocta Dagmar Šimkové umenšená špatnou groteskou v Národním divadle

Svůj příběh vložila do knížky Byly jsme tam taky, v níž prostým, ale o to účinnějším způsobem popisuje nelidská léta, během kterých si dokázala uchovat morální převahu nad vězniteli.

Steigerwald je autor, jenž burcuje svědomí národa i jednotlivce. Dělal to za komunistického režimu a dělá to i dnes. Jeho poslední hry Horáková x Gottwald a Políbila Dubčeka, s nimiž Má vzdálená vlast tvoří volnou trilogii, uvedla v holešovické La Fabrice Viktorie Čermáková, jež dokázala nalézt výraz odpovídající jejich groteskní zakřivenosti.

To bohužel nelze říci o inscenaci, která na panoramatickém jevišti Nové scény pouze zvýraznila problémy skryté už v textu samém. Steigerwald předvádí osud Dagmar Šimkové ve třech rovinách – vězení 50. let, emigrace v Austrálii a marné pokusy o rehabilitaci v Praze 90. let.

Pro palčivé téma hry je nejpodstatnější poslední rovina, mířící k dnešní společnosti a jejím dluhům. „Myslela jsem, že když máte svobodu, mám já povinnost usilovat o spravedlnost, o nápravu těch strašných křivd, o to, aby ti postižení slyšeli, včetně mě, slovo pardon a aby to pardon řekli ti pachatelé,“ říká Krista alias Šimková v jednom z pravdivých a silných momentů hry. Jenže to slovo nebylo vyřčeno. Steigerwaldova hra pojmenovává důvody, proč tomu tak je.

Bohužel činí tak způsobem, který mísí dramaticky účinné prostředky s balastem. Opět tu musí být dvojice hodného a zlého estébáka (Milan Stehlík a Rudolf Stärz), figurka „Ňákého Vojty“ (Filip Rajmont), představitele špiček současné KSČM, jehož zábavnost ale snižuje narůstající postavení komunistů v dnešní společnosti na banalitu.

Schematicky vyznívá i postava soudce dr. Millera (Jiří Štrébl j. h.) a dr. Piláta (Ondřej Pavelka) usilujícího o její rehabilitaci.

Režisér Rajmont to jen posiluje, když pouze aranžuje situace, aniž by jim dokázal dodat obrazivost a naléhavost. Spokojí se s prostředky let minulých i s herectvím z rodu levné grotesky.

Eva Salzmannová nad tím ční poctivou hereckou snahou o sdělení lidské jedinečnosti Kristy, její morální síly i poznání, že zlomit ji dokáže až nepochopitelná laxnost svobodné vlasti k jejímu osudu. Její postava díky ní opravdu „šustí hedvábím“, zatímco ostatní spíše papírem.

Má vzdálená vlast tak bohužel zůstává do značné míry prohranou šancí začlenit Národní divadlo do živé jevištní diskuse o podstatných tématech dneška.