To bylo za projekt Sclavi, vypiplaný z dopisů slovenských a rusínských vystěhovalců do Ameriky, a z jejich rozčarování nejenom z Nového světa, ale také z návratů domů. Již před cenami ověnčenými Sclavi fascinovala Farma inspiracemi životem a dílem Garcíi Lorky. Po nich následovala holocaust slovenských Židů připomínající Čekárna.

Lepší doma krajíc chleba…

Fascinace jejich tématy se zmocnila i Mekky světového divadla na festivalu ve skotském Edinburghu. Po něm se Farmě otevřel svět. Paradoxně to byl okamžik, kdy její život začal skomírat v Česku. Nepřípustně přerostla přízemnost a malost.

Členové Farmy přišli o zkušební prostory, z větší části v rámci nevyléčitelné čecháčkovské trudnomyslnosti, závisti a skrčkovství také o dotace. Pamatuji si dubové zdůvodnění: Hrají venku víc než doma, tak jakápak reprezentace Prahy?! Ten problém je obdobný u každého, kdo z české kotliny vystrčí hlavu a vrací se domů ověnčen úspěchy.

Připomenu jen bratry Petra a Matěje Formanovy, Continuo Malovice, a stále víc přidušovaný soubor La Putyka… O brněnské Huse na provázku raději nemluvě. Nevěsta prodaná za tři sta, divadlo za kanalizaci.

V intencích předcházejících projektů totálního divadla Viliama Dočolomanského odvíjí se i ty zatím poslední: Cesta nebo Divadlo. Bez většího zájmu médií se jimi Farma v jeskyni chlubívá v Divadle Ponec.

… než v cizině kráva celá

V dlouhém seznamu autorského týmu Divadla, jež patří k inscenacím dosud nejvyhrocenějším, nacházíme jména česká, slovenská, brazilská, korejská. Výsledek? Tresť tanečních, pohybových, intonačních a zvukových expresí se zřetelnou inspirací afrobrazilským severem. Vše ještě s kořením obřadních rituálů indiánských kmenů.

Jako všechny projekty Farmy počítá také Divadlo s fantazií diváků. Epizody multikulturních doteků se spojují do příběhu o kontrastech lidské dobyvačnosti a pospolitosti. Pocitová, emocemi nabitá scénická fantazie.