Článek
Všem ředitelům českých divadel tím určitě přidala na optimismu. Zvláště ředitelům velkých operních scén, jež z nedostatku financí ruší premiéry, anebo recyklují starší inscenace. Je vlastně s podivem, že z mých pěti zážitků končícího roku jsou tři věnovány opeře.
Ovšem Glassovy Příšerné děti vznikly díky podpoře Pražského Quadriennale a Havelkova půvabná inscenace Scarlattiho operky Kde je láska, je i žárlivost zase díky České televizi, která se podílela na její realizaci, kterou jste spolu s dokumentem o zámeckém divadle rodiny Schwarzenberků mohli sledovat na Boží hod vánoční na ČT 2.
Že se za zmíněných okolností pustí ostravská opera do tak náročného projektu, jakým je Hindemithův Cardillac, a dosáhne velmi úctyhodného výsledku, je malý zázrak. A velká radost.
Formalistních exhibicí se v divadle urodilo víc než poctivého divadla
Činoherní divadlo mi letos moc opravdových zážitků nepřineslo, i když musím spravedlivě přiznat, že jsem zdaleka nestihla vše, co bych vidět mohla a měla. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že formalistních exhibicí se v českém divadle urodilo víc než poctivého divadla, založeného na nápaditém režisérském přečtení textu a hereckém umění. A že to rozhodně není věcí nedostatečných financí.
I proto byl pro mne výjimečný Radokův Shakespeare, přečtený s nostalgií i humorem a převedený do divadelní poezie, dokonale ladící se zámeckým parkem, anebo úžas nad rafinovanou prostotou hereckého umění Josefa Somra v pražské Viole.
Ne vše se vejde do žebříčku pěti inscenací. Třeba zážitek z hravého Zločinu v Posázavském Pacifiku mladoboleslavského souboru v režii Ondřeje Havelky, z intimního, kontaktního hereckého divadla v Divadle Ungelt, ze spolusdíleného dětského nadšení z námořnických pohádek v libereckém Naivním divadle.
A také z nádherné Vojny a míru vídeňského Burgtheatru, kterou do Prahy přivezl Pražský divadelní festival německého jazyka, anebo z radostné akrobatické lehkosti francouzských artistů Compagnie XY na Letní Letné.
