Žijete v srdci Prahy na Malé Straně. Jak se tam projevují Vánoce?

Štědrý den je bohužel jediným dnem v roce, kdy je Malá Strana plná Čechů – rodiče vezmou děti na vánoční procházku po Praze, takže je tam konečně slyšet čeština. Jinak je totiž Malá Strana a Kampa skoro vybydlená čtvrť, kde jsou samé hotely a penzióny, ale skoro nikdo tam skutečně nežije. Je to smutné.

Když jsme se sem stěhovali, tak to byla opravdu nerudovská Malá Strana se vším všudy. Než jsem došel od dveří jen ke Karlovu mostu, tak jsem se zdravil s řadou sousedů. Dnes mě pozdraví maximálně číšníci. Kolorit sousedské Malé Strany postupně zcela zmizel. Nahradily ho krásné fasády, ale bez života. Člověk si tam připadá strašně sám.

Máte rád Vánoce? Jak se slavívaly u Štěpánků?

Vánoce jsou pro mě nejkrásnějším svátkem v roce. Pro nás děti začínala vánoční atmosféra už Mikulášem a vrcholilo to Štědrým večerem. Slavili jsme tradiční Vánoce včetně půstu na Štědrý den. Dodržuju ho dodnes, ale zlaté prasátko jsem ještě neviděl, asi mě nemá rádo. Na štědrovečerním stole si nedovedu představit nic jiného než rybu.

U nás doma to byla rybí polévka, pak sulcovaný kapr s domácí majonézou s kapary, smažený kapr s bramborovou kaší a křenem a pak cukroví a ovoce. Na Silvestra nesmělo být v domácnosti nic pernatého ani nic „v dece“, tedy v kůži, aby štěstí neuletělo nebo neuteklo. A celé to vánoční stolování mělo slavnostní charakter, všichni byli svátečně oblečení, my kluci jsme si museli obléct bílé košile, maminka vytáhla „božíhodový“ servis, ubrus a prostírání.

Věřil jste na Ježíška?

Jako kluk ano. A proč nevěřit pořád... S maminkou jsme chodívali za Ježíškem do kostela podívat se na jesličky. Půlnoční mše bývaly v době mého dětství spíš utajené někde na okraji Prahy. V době studií na DAMU jsme za půlnoční jezdívali do Braníka na Rybovu pastorální mši, která k Vánocům patří jako k Praze Hradčany. A stejně jako se nikdy neomrzí pohled na Hradčany, tak i Rybovka dokáže pokaždé člověku pohnout srdcem.

Strojili jste s bratrem a sestrou stromeček?

Když jsme byli malí, tak byl stromeček v místnosti, kam se nesmělo. Jako větší jsme ho už pomáhali zdobit, přičemž se pokaždé nějaká ta rodinná ozdoba rozbila. Také jsme stavěli krásný Alšův betlém. Vzpomínám na to s nostalgií, ale hlavně s láskou. Na maminku, jak pořád pekla cukroví, protože jsme jí ho kradli pod rukama z plechu. Při třech dětech se nedalo nikam schovat, vždycky jsme ho vyčenichali. Po letech jsem přišel k mámě, právě když pekla cukroví. Nabídla mi a já odmítl, že mi to nedělá dobře. Máma tam stála taková nešťastná a pak mi řekla: „Tak mi aspoň něco ukradni!“

Co jste si z rodinných vánočních zvyků odnesl do své domácnosti?

Dá se říci, že všechny rodinné zvyky. Z jídla hlavně recept na maminčinu sulcovanou rybu, která je sice hrozně složitá, ale strašně dobrá. A pak zvyk scházet se, povídat si a naslouchat. To je totiž schopnost, kterou generace trávící čas u počítače a u televize ke své škodě ztrácí.

U nás v domě měl v přízemí ateliér restaurátor a výtvarník Pepa Němec a tam se na Štědrý den dopoledne scházeli na „pánské jízdě“ výtvarníci, kunsthistorici, filozofové, muzikanti, lékaři – primář Vašek Taušek kvůli tomu jezdil ráno až z Českých Budějovic a odpoledne se vracel k rodině.

Povídalo se, zpívaly se koledy, bylo to krásné. Skončilo to, když Pepík umřel. Tuhle tradici se pak pokusil obnovit bratr Martin, takže letos, i když už není, se s přáteli a hlavně s rodinou sejdeme. Na Štědrý den má být rodina pohromadě, nikdo by neměl být sám.

Herecké Vánoce jsou ovlivněné tím, že herci během svátků hrají. Jak to snášel otec?

Byl na to zvyklý. Táta býval obsazován do rolí v klasickém českém repertoáru, který se o Vánocích hojně hrál – Naši furianti, Lucerna, Maryša, a já jsem to po něm do značné míry zdědil, takže hrát o Vánocích pro nás bylo normální. Pouze na Nový rok odpoledne nastávala krize. To totiž ostatní rodiče vyženou děti s babičkami a dědečky do divadla, aby se mohli dospat po Silvestru, ale my herci si zdřímnout nemůžeme, musíme hrát.

Hrajete v šesti divadlech a ke konci roku jste měl krátce po sobě dvě premiéry – v pražském Divadle Ungelt ve hře Vzpomínky zůstanou a v Divadle Broadway ve Vánočním muzikálu, takže vás hraní o Vánocích asi nemine?

Když přijde něco hezkého, tak to člověk prostě nemůže odmítnout. Hrát v Ungeltu je radost, pro mě je to v této chvíli nejlepší pražská scéna, kde se dělá poctivé herecké divadlo, navíc hra i role jsou natolik zajímavé, že si nemůžu víc přát. Nabídku hrát ve Vánočním muzikálu jsem dostal v červnu, kdy jsem neměl představu, jak na tom ke konci roku budu. Ale nelituju, protože všichni prožíváme na jevišti krásné chvíle v příběhu, který je dojemný a přístupný všem generacím, stejně jako muzika Janka Ledeckého.

Zájem o Vánoční muzikál je obrovský, berou nám na přístavky i židle ze šaten. A co se týče vánočního hraní, tak to mi nikdy nevadilo, byl jsem zvyklý z domova, a pak, o Vánocích bývají lidi v hledišti svátečně naladění, takže jsou to svým způsobem výjimečná představení. Letos hraju i na Štědrý den dopoledne právě Vánoční muzikál a docela se na to těším. Zatím jsem nikdy na Štědrý den nehrál, bude to pro mě nová zkušenost. Divadlo se vždycky musí dělat s radostí, jinak to nejde. A o svátcích o to víc.