Na Radimského se neprávem pozapomnělo. Důvodem byla zřejmě česká závist. Když se vrátil domů, provokoval malíře i kritiky novým renaultem, panským chováním (chodil totiž pravidelně na hony), pohlednou francouzskou manželkou, milióny na účtech a nakonec i dokonalou malířskou technikou. Tak se na něj doma spustila vlna kritiky. Prý jen opakuje to, co už objevil Claude Monet, a že jeho styl je jen líbivou manýrou provozovanou pro potřebu měšťanských salónů…

Prokletí trvalo víc než půl století. Ještě před pár lety se dobrý Radimský dal koupit za pár desítek tisíc korun, dnes se cena jeho obrazů díky aktivitě pražské Galerie Kodl zvedla deseti- až dvacetinásobně. A v pražské Městské knihovně je už dva týdny otevřena Radimského reprezentativní výstava, kterou pro Galerii hlavního města Prahy vzorně připravila Naděžda Blažíčková-Horová. Je to skutečná senzace sklonku české kulturní sezóny.

Přítel Cézanna i Moneta

Radimský byl talent od pánaboha. Vystudoval ve Vídni a v Mnichově a pak jako jednadvacetiletý vyrazil do Francie. Spřátelil se s malířem Paulem Cézannem a ten ho přivedl ke Claudu Monetovi. Nejslavnější z impresionistických krajinářů Radimského na celý život okouzlil. Převzal metody jeho práce i způsob jeho vidění přírody. Obdobně jako Monet měl rozmalované stejné motivy a měnil podobu obrazu jen podle toho, zda krajina byla ozářená sluncem ráno, v poledne či večer nebo jak se proměňovala během ročních období.

Asi to byl vřelý vztah k Monetovi, který Radimského přiměl k tomu, aby se usadil v Giverny. V této vesnici na řece Seině, asi osmdesát kilometrů od Paříže, kde dnes žije 500 obyvatel, si Monet našel svoje vysněné království. Statisíce návštěvníků tu ročně navštíví jeho velký dům s ateliérem, a především nádhernou japonskou zahradu, kterou Monet budoval se stejným zaujetím jako mlžné opary na svých obrazech.

Monetova zahrada dnes, kde asi Radimský maloval svůj Potok v Giverny v roce 1899.

Monetova zahrada dnes, kde asi Radimský maloval svůj Potok v Giverny v roce 1899.

FOTO: Peter Kováč, Právo

V Giverny se kvůli králi impresionismu ubytovala řada malířů, zejména z USA, ale rodák z Čech s rakouským pasem v kapse svým talentem všechny převyšoval. V sedmadvaceti Radimský zazářil na Pařížském salónu, v jednatřiceti jeho obrazy kupovala tak renomovaná muzea, jako je Nová pinakotéka v Mnichově. Dvě krajiny si nadšeně zakoupil sám tehdejší francouzský prezident Raymond Poincaré.

Radimský po zásluze zbohatl. Kousek od Giverny si koupil velký mlýn, měl zahradu, kde se zájmem pěstoval květiny, miloval rybaření i lov, a hlavně maloval jako o život. Za motivy vyjížděl automobilem nebo na loďce, kde s ním čas od času maloval i sám Monet, který se jinak malířům vyhýbal, ale Radimský byl zjevně výjimkou. Jistě mladíkovi z Čech s nadšením ukazoval i svoji zahradu, kde Václav zřejmě i maloval.

Zatčení ve Francii

Radimský se projevil jako zdatný obchodník i v jiných oborech, než bylo malířství. Společně s bratrem Ladislavem provozoval podnik na výrobu šunky, paštik, zaječích ragů a husích jater a to vše v konzervách vozil do Francie. Do Čech naopak dodával víno a šampaňské. Kvůli obchodu cestoval Radimský i jinam, třeba do Londýna, a vždy tu také maloval a vystavoval. Dařilo se mu prostě vše, na co sáhl.

Jeho štěstí skončilo vypuknutím první světové války. Radimský byl rakouským nižším důstojníkem v záloze, sloužil jako poručík u dragounů, takže ho francouzská policie zatkla jako nepřítele státu. A majetek – zřejmě včetně obrazů – mu byl zabaven. Nic mu nepomohlo, ani to, že jeho manželka byla Francouzka a pocházela ze spořádané rodiny, která ve Vernonu vlastnila autoservis a benzínovou čerpací stanici. Malíř byl nekompromisně vězněn v Rouenu. Z vězení se dostal až na přímý zásah francouzského ministerského předsedy Georgese Clemenceaua.

Clemenceau poznal Radimského u Moneta a koupil si i jeho obraz. Nepříjemnosti tím nekončily. Českého malíře čekala internace v Gouletu, kde bydlel. Tehdy vytvořil i Krista trpícího na kříži, jeden z mála svých figurálních obrazů. Francie Radimského nesmírně zklamala, těžce nesl vzpomínku na uvěznění i nucený pobyt, a byl tak roztrpčen, že po skončení války se rozhodl pro návrat domů.

Ale i v Čechách hledal stále svoji Francii. Jen řeku Seinu mu nyní nahradilo Labe. „Maloval znovu a znovu vodní hladinu, zářící, zčeřenou, klidně plynoucí, ve slunci i za bouřky, v obměnách dne i roku,“ píše Naděžda Blažíčková-Horová v obrovském katalogu, který k pražské výstavě vydalo nakladatelství Arbor vitae.

Mohl by malovat jinak?

Tato přední česká historička umění také poukazuje na rozdíl mezi přístupem Antonína Slavíčka a Václava Radimského. Slavíček svoji „impresi“ spojoval se silným českým vztahem k expresi, zatímco Radimský zůstával za všech okolností elegantním francouzským impresionistou. Vyčítali mu to.

Malíř Josef Čapek třeba v recenzi na jeho výstavu v Topičově salónu v roce 1920 napsal: „Pro moderní krajinářství měla býti tato záliba pro přírodní náladovost jen epizodou, avšak z epizody stala se odbočka, cesta poněkud bludná, jež nezdá se vésti někam dále.“

Mohl ale někdo chtít po úspěšném třiapadesátiletém Radimském, aby najednou začal malovat jinak? Sám Claude Monet svoje nejkrásnější Lekníny, které dnes obdivují milióny turistů jako zázrak v pařížské Orangerii, maloval v době, kdy v Paříži vládl kubismus, fauvismus, orfismus, a dokonce začínal už surrealismus. A dnes to vůbec nikdo nevnímá jako nějaké opožděné umělecké poselství.

Radimský zemřel 31. ledna 1946 v devětasedmdesáti na zápal plic. Jeho poslední velká výstava se uskutečnila v roce 1940 v Moravské Ostravě. O to víc je malířův současný návrat na umělecké výsluní triumfální!