Sto šest let po jeho smrti máme možnost seznámit se s jeho kompletním výtvarným dědictvím. Schieleho centrum v Českém Krumlově pořádá až do 2. května záslužnou výstavu jeho životního díla čítající sto padesát položek od kreseb až po plakáty.

K docenění nevelkého, ale působivého odkazu přispívá i nádherně vypravená monografie historika umění Otto M. Urbana, kterou vydalo pražské nakladatelství Arbor vitae. Pro každého zájemce se stane cenným zdrojem informací o tvůrci, kterému i přepečlivý "český Vasari" Prokop Toman věnoval jen málo pozornosti.

Od přírody romantik

Karel Hlaváček se narodil před 130 lety v pražské průmyslové čtvrti Libeň jako nejstarší ze šesti sourozenců. Jeho otec pracoval jako jirchář, matka se starala o děti.

Karel se poměrně dobře učil, šly mu hlavně jazyky, navštěvoval také kursy kreslení a do studentských sborníků psal první verše. Zakládal si herbář a vlastnil i sbírku brouků a motýlů. K přírodě měl vztah romantický, což zrcadlí jeho kresby krajin. Byl pozorný k lidem - jeho portrétní studie mají pronikavost psychologa. Rád cvičil a odmala patřil k vášnivým Sokolům, což byla asi jediná společenská organizace, která ho jako bohéma hlouběji oslovila.

Po ukončení střední školy marně snil o pražské Akademii výtvarných umění nebo Uměleckoprůmyslové škole. Když svoje kresby ukazoval profesorům, nechápali ho, považovali je za podivné. Měl přirozený talent. Ve všem byl prakticky samouk a verše i kresby tryskaly z jeho nitra. Působil jako tajemný přízrak. Ani jeho nejbližší umělečtí přátelé nevěděli, jak vlastně žije, s kým se stýká, jak bydlí. V jeho díle byl spatřován výraz zádumčivé melancholie a těžkých depresí. Hluboké černé oči a kučeravé tmavé vlasy mu navíc dodávaly vzezření démona.

V jednadvaceti se zamiloval do Marie Balounové, učitelky reálné školy v Karlíně, která byla o osm let starší. Když byl několik měsíců na vojně, než ho propustili ze zdravotních důvodů, psal ji velmi vášnivé listy. Pravidelně spolupracoval s časopisem Moderní revue. Psal i recenze na výtvarné výstavy a eseje o umělcích. Zajímal ho vždy výraz duše. Výtvarně si upravoval sbírky své i svých přátel, knížky básnických překladů, dělal obálky pro časopisy, navrhoval plakáty.

Můj přítel Strach

Jeho tvorba je úzce spojována s pojmem dekadence. Byla pro něj nikoliv uměleckým stylem, ale životním postojem. Vlastní mu byla témata umírání a smrti, subtilnost smutku.

Když připravoval vydání výtvarného alba Prostibolo duše, pociťoval "strašlivou žízeň po bývalé rajské čistotě." Některé kresby v něm prý vyvolaly "děs před vlastní prací." V jednom z dopisů příteli Stanislawu Przybyszewskému se vyznává: "Vidím ve všem obludu. Miluji Strach a všechno z čeho jde Strach." A jeho přítel Karásek tvrdil, že Hlaváček trpěl úzkostmi a halucinacemi a oddával se s fantazií své rozkoši: děsu.

Karel Hlaváček zemřel předčasně v necelých čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu. Nemoc dlouho tajil. Když mu chtěli přátele pomoci sbírkou peněz, bylo už na léčení a ozdravné pobyty pozdě. Odešel 15. června 1898, pár týdnů po vydání básnické knihy Mstivá kantiléna, která dodnes patří k povinné četbě. Jeho poslední slova byla: "Budiž proklet, bůh či ďábel, který dal člověku tak citlivou duši".

Necelý rok před smrtí nakreslil svoji tvář na níž vypadal jako uhrančivý démon a nazval ji Můj Kristus.