Jak vzpomínáte na dobu vzniku alba Screamadelica?

Byli jsme dvacetiletí kluci a acid-housová scéna byla na vzestupu. Poslouchali jsme hodně různých stylů: free jazz, psychedelii, blues, country i soul. Dalším článkem v řetězu byl právě acid-house. Přesně si to už nevybavuju, ale deska byla výsledkem tehdejší hudební energie. Prostě jsme byli mladí kluci, kteří chtěli nahrát skvělé album.

Když jste ho nahrávali, tušili jste, že přežije desetiletí?

Věděl jsem, že máme dobré písničky. A že na tom tvrdě pracujeme, nahráváme do setmění, vstáváme brzy, ukazujeme si jizvy od strun. Dali jsme do našich písniček hodně emocí.

Čím to podle vás je, že má Screamadelica stále úspěch a je atraktivní i pro dnešní mladé posluchače?

Nevím to jistě, ale asi to bude těmi emocemi. Je v ní i hodně lásky. Je to psychedelická deska, je na ní stále co objevovat. Dá se poslouchat mnohokrát dokola a stále na ní naleznete nové věci. Je krásná, ale to se dá těžko zdůvodnit. Jsem šťastný, že lidi mají naši hudbu rádi.

Za album jste obdrželi historicky první Mercury Prize. Byla to už tehdy významná cena?

Rozhodně nebyla významná pro mě. Nemám pocit, že by se měly dávat ceny za to, že někdo dělá rock’n’roll.

Proč?

Je to prostě jenom smetí. Myslel jsem si původně, že je to vtip. Ani jsem nešel na ceremoniál. V roce 1997 jsme byli na Mercury Prize nominováni znovu, za album Vanishing Point, a opět jsem odmítl přijít. Je to nesmysl.

Co je pro vás tedy odměnou za vaši práci?

Pro mě je nejlepší, když někdo přijde a řekne, že má rád některé album. Ale musí to být opravdový konkrétní člověk. Anebo že miluje některou naši písničku, případně nás viděl na koncertě a byl nadšen. To znamená víc než jakákoli cena.

Vaše koncerty jsou většinou vyprodané. Dovede vás úspěch ještě překvapit?

Ano, pořád mě překvapuje. Jsem rád, že se na nás lidé chodí dívat. V hudebním průmyslu můžete jeden měsíc prodat tisíce desek a za půl roku nikoho nezajímáte. Je to hodně vrtkavá půda, takže z našeho dlouhodobého úspěchu mám velkou radost.

Změnil se nějak zásadně váš postoj k hudbě mezi vaším nejslavnějším, v pořadí třetím albem Screamadelica z roku 1991 a zatím posledním Beautiful Future z roku 2008?

U těchto alb se ten přístup opravdu lišil. Beautiful Future je víc, abych tak řekl, klasická kapelní deska. Napsali jsme písničky, dohromady je nazkoušeli a vznikla klasická rocková deska. Na Screamadelice jsme si dovolili hodně experimentovat.

Album Beautiful Future vyšlo před třemi lety. Pracujete už na nové desce?

Pracujeme. Když nejsme na turné, probíráme ve studiu nové album a děláme na něm. Máme plán vydat ho příští léto.

Zazní na pražském koncertě nějaká píseň, která není na albu Screamadelica?

V základní části koncertu ne, ale jako přídavek hrajeme různé rockové srdcovky: Get Your Rocks Off, Country Girl a podobné písničky. Takže čekejte desku Screamadelica naživo plus pár rockových písniček.