Kompozice začíná jakýmsi bušením, dotyky na bránu. Konkrétně na bílý zadní horizont, lehkou látkovou oponu. Jakoby se někdo chtěl dostat dovnitř, oddělit se, nebo najít cestu. Na jevišti se postupně představí osm tanečníků, ze kterých se jeden vymyká či vyděluje ze společnosti. Ten někdo je vyslán, aby ovlivnil a uchopil vyšší poslání. Má namočené nohy do bílé hmoty či písku, nechává za sebou stopy.

Choreografická kompozice zprvu v jasných strukturách a jednotném pohybu dostává grády neuvěřitelné mohutné energie. V několika dílech stupňuje i hudba Nitina Sawhneye, aby se zase ztišila a pozastavila. V tichu je rozjímání. A znovu chvílemi burácí ve sférických až filmově znějících stupnicích. Tanečníci v kostýmech indického typu, v kalhotách a hábitech přírodních barev se vyjadřují ve zcela osobitém slovníku choreografa indického původu. Rotace a rychlost připomínají derviše. Pády, vruty a skluzy tanečních pohybů jsou více ze současné taneční provenience.

Ale především Akram Khan, byť nepřítomný, se doslova zosobnil v této autorské lahůdce. Je totiž virtuózním tanečníkem klasické indické školy kathaku, pracuje neustále na propojování tradice s inovací, snaží se bořit mosty mezi Východem a Západem. A není náhodou, že letošní ročník festivalu pozval Akrama Khana a Sidi Larbi Cherkaouie, kteří spolu delší dobu spolupracovali.