Máte za sebou již několik turné. Co dobrého je na tomto?

Špalek: Čtyři roky jsme žádné neměli. To je dost dlouhá doba na to, abychom si začali říkat, že nám to chybí. Jinými slovy se kapela na tohle turné strašně těšila, protože věděla, že bude konečně zase makat.

Máte ještě v hlavách loňský koncert v Praze na Vypichu, kam na vás přišlo šedesát tisíc lidí?

Vojtek: Byla to historicky největší návštěva na našem samostatném koncertě a myslím, že ji jen tak nepřekonáme. Loni jsme oželeli turné a soustředili se jenom na Vypich. Ten koncert zůstane v našich hlavách hodně dlouho.

Váňa: Mně osobně tam ty dvě hodinky na pódiu strašně rychle uběhly. Byl jsem v rauši. Po ročních přípravách jsem se těšil, a za dvě hodinky, které vypadaly jako půlhodina, bylo po všem.

Máte takový pocit i při koncertech na tomto turné?

Špalek: Určitě. Mně přijde, že hrajeme fakt jen půl hodiny. Je teda fakt, že si ke konci říkám, jak je možné se za půl hodiny takhle unavit. Přitom náš koncert trvá hodinu a padesát minut. Tak dlouho jsme ještě na žádném našem turné nehráli.

Který z koncertů byl nezapomenutelný?

Váňa: Jednoznačně Košice. Byla to třetí zastávka a já z ní měl trošku obavy. Na Slovensku jsme v rámci turné dlouho nehráli, navíc košická hala je velká a já měl strach, abychom ji vůbec slušně naplnili. Nakonec přišlo dvanáct a půl tisíce diváků, což je rekord haly. A koncert to byl úžasný, lidi tu halu málem zbourali. Byl tam neskutečný kotel.

Vojtek: Já si užívám každý koncert, protože každý je z mého pohledu ojedinělý.

Víš předem, jakým způsobem budeš s fanoušky mezi písničkami mluvit?

Vojtek: Řeči si nepřipravuju. Mám sice takovou hrubou kostru pro případ, kdyby se něco podělalo, ale většinou reaguju podle lidí. Nemám rád, když je mezi písničkami ticho. Vadí mi, když se muzikant tváří jako ukrutný rocker, ale dohraje, utírá si čelo ručníkem, pije vodu a je ticho. Po páté písničce to přestane lidi bavit. Často si třeba dělám legraci z ostatních kluků v kapele, abych lidi víc vtáhl do děje.

Špalek: Na koncertě v Ústí nad Labem mě vtáhl do děje a bylo to dost absurdní. Ke konci koncertu, když už jsem kvůli vedru nic nevnímal a myslel jsem, že každou chvíli umřu, na mě najednou promluvil a já absolutně nevěděl, kdo to je. Musel jsem vypadat dost zmateně.

V Ústí nad Labem ti také řekl, že piješ vodu, protože máš v publiku rodiče…

Špalek: Měl jsem tam maminku a tatínka, a tak jsem samozřejmě pil vodu. Rodiče nevědí, že piju…

Váňa: V Ústí to byl speciální koncert v tom smyslu, že se odehrával blízko Teplic, odkud pocházíme. Na tribunách tedy seděli i naši rodiče, příbuzní, kamarádi. Říkali jsme si, že na pódiu pro jistotu nebudeme plivat a budeme se chovat maximálně slušně.

Vojtek: Máma mě při koncertu neviděla pět let, byl jsem rád, že jsem ji mohl pozvat.

Špalek: Mé mámě je šestasedmdesát a obdivuju, že je náš koncert schopná absolvovat. Když jsme slavili její třiasedmdesátiny, šli jsme do jednoho teplického podniku a ona tam tancovala na The Prodigy. Nemohli jsme ji dostat domů, povolila až v šest ráno.

Vojtek: Pak ten podnik zavřeli, protože se tam prodávaly drogy…

Špalek: Můj táta je to samé. Po koncertě v Ústí mi řekl, že hrajeme potichu a že jsme na jeho vkus moc jemná a popová kapela. Prý bychom měli přitvrdit.

Krulich: V  Ústí jsem kromě mámy a táty napočítal spoustu svých příbuzných, obě tetičky, bráchu a další. Všichni na mě po koncertě naléhali, abych jim sehnal lístky i do Prahy. Moji příbuzní byli spokojení.

Špalek: Tím pádem je jasné, proč na nás chodí tolik lidí. Jsou to všechno mámy, táty, rodiče, tetičky, babičky a podobně – všichni od Tomáše Krulicha.

Tomáši, ty odjakživa při koncertech kouříš. Kolik cigaret během vystoupení vykouříš?

Krulich: Ono to sice vypadá, že pořád kouřím, jenomže já kolikrát musím to cigáro v půlce vyhodit. Někdy je potřeba se soustředit na hru, jindy zase zahulákat do mikrofonu. V podstatě je to tak, že si zapálím, dám si pár prásků a pak cigaretu zahodím…

Vojtek: A hned si zapálíš další…

Krulich: To ne. Když řeknu, že si během koncertu zapálím šest sedm cigaret, bude to vypadat, že strašně hulím. Dohromady to ale dá tři...

Vojtek: No…

Krulich: …čtyři vykouřené cigarety.

Ostatní takovou potřebu nemáte?

Vojtek: Já nekouřím.

Špalek: Já zase mám jasně daná místa, kdy si můžu zapálit. Volněji mám v písničce Wonder a později ještě v jedné. Jen si teď nemůžu vzpomenout, v jaké.

Váňa: S Milanem je to těžké.  Cigára krade Tomášovi, zapalovače Hurvajsovi a ručníky mně. Za ty roky si na to zvykl.

Krulich: Krade je silné slovo. Milan si ty věci půjčuje a zapomíná je vracet.

Pepo, kolik kilometrů během koncertu naběháš?

Vojtek: Vlastně nevím. Za jednu písničku udělám tři až pět koleček, někdy i víc. A těch písniček hrajeme osmadvacet. Náš manažer říkal, že je to tak šest a půl kilometru.

Už ses někdy při běhu na pódiu praštil o kovové rameno, pod kterým se musíš neustále při běhu přikrčovat?

Vojtek: Naštěstí ne. Před koncertem nepiju, nedávám si ani pivo, takže mám přehled. Ale někdy je na pódiu fakt tma.

Špalek: Náš osvětlovač Panky od nás neustále slyší, ať trochu přisvítí, že nic nevidíme. Třeba při Malé dámě je skoro úplná tma a to, co svítí, nám pere do obličeje. Panky to nedávno nevydržel, nastavil světla tak, jak při té písničce jsou, a šel si stoupnout na pódium. Potom nám přiznal, že se ani nehnul, protože si myslel, že každou chvíli sletí do nějaké díry. Chci tím říct, že když vylezeme na to pódium a rozsvítí se světla, tak prostě nevidíme. Je docela pakárna chodit po scéně a tvářit se suverénně, ačkoli si v jednom kuse myslíš, že někam spadneš, klopýtneš anebo upadneš.

Krulich: Kolikrát jsem se přistihl, že se na pódiu chovám jako Panky. Čekám, až se rozsvítí.

Tomáši, ty tmavé brýle, které nosíš, jsou dioptrické?

Krulich: Mám dvě dioptrie na dálku.

Bez které písničky si nedokážete svůj koncert představit?

Váňa: Letos to mělo hodně nahnuté Moderní děvče.

Vojtek: K mé radosti!

Váňa: Pepa není úplně fanoušek té písně. Nakonec jsme se ale nad ní slitovali a v programu jsme ji ještě nechali. Hrajeme ji nakonec, vlastně od chvíle, kdy vznikla.

Hurvajs: Lidi by asi nevydýchali, kdybychom nedali Žízeň.

Vojtek: Nedávno jsem koukal na televizi a Kerry King ze Slayer říkal: „Náš koncert bude maso, dáme patnáct písniček.“ To mě fakt dostalo. My jich hrajeme osmadvacet.

Špalek: Ale Slayer je mají delší.

Vojtek: Ale hrají jich jenom patnáct...

Je atmosféra na turné tvůrčí, vzniká při nich něco?

Vojtek: Ledvinové kameny.

Hurvajs: Tvrdnou játra.

Špalek: A v poslední době se objevují i proleženiny. Jinak neděláme nic, protože je to pro nás v podstatě dovolená.

Vojtek: Jenom já na té dovolené zpívám a lítám po pódium.

Napsali jste někdy na turné písničku?

Špalek: Písničku ne, ale desku Dole v dole jsme na turné dodělávali. V hotelu v Košicích jsme v koupelně dozpívávali refrén písničky Kalamity Jane. Na desce je skutečně ta verze z košické koupelny.