Po lednové premiéře dramatizace Marka Pivovara a Jana Mikuláška v ostravském Národním divadle s podtitulem Kdo neskáče, není Čech, ukázala inspirativnost titulu další autorská dvojice.

Gottland - Masky tragické bezradnosti

Ve Švandově divadle Praha se hraje Gottland - Masky tragické bezradnosti Petra Štindla a Dodo Gombára. V Ostravě režisér Mikulášek představil obuvnickou rodinu Baťových, herečku Lídu Baarovou, sochaře Otakara Švece, spisovatele Jana Procházku, zpěvačku Martu Kubišovou, polistopadovou pochodeň Zdeňka Adamce a lidí, kteří je obklopovali, jako volný řetěz příběhů. Ponechává divákovi, s kým se ztotožní. Zdůrazňuje jen českou stádnost. Inu, kdo neskáče…

Štindl vyšel z prostředí brněnských experimentálních scén, jimž je nejvlastnější mozaika, koláž. Prolnutí osudů do změti opatrnických postojů provázejících Čechy od konce třicátých let po naše časy, s hrstkou statečných, jejichž martyrium a ztráty se málokoho dotýkají, přineslo vyostření, jednoznačnější akcent na genovou bezpáteřnost.

Celek rámoval režisér víc než vtipně, s ironií a sarkasmem komunikací na Facebooku. Vynechal třeba soudní spor Vondráčková versus Kubišová; ilustruje jen to, co je zřejmé z portrétů. Zato připomněl, jak sny o službě vlasti mohou končit v deziluzi i dnes.

Světový architekt Jan Kaplický a čecháčkovští národovci. Pro jeho vzdělaný odkaz stačí jediné furiantsky hlupanské slovo: chrchel. Štindl nemohl sklenout Gottland výstižněji než Písní o nejbližší vině: „Je studánka a plná krve/ a každý z ní už jednou pil/ a někdo zabil moudivláčka/ a kdosi strašně ublížil…“

Autorem veršů je Jan Skácel

Jak mizí kulturnost v naší zemi, skoro nikdo ovšem nepozná, že autorem těch veršů je největší český básník druhé půle dvacátého věku. Také si vděku doma moc neužil, protože se jmenoval Jan Skácel.

Koho z herců naplňujících noblesní záměr burcovat aspoň ty, jichž sice ubývá, ale ještě jsou, pochválit a neublížit jiným důležitým částečkám rozmáchlé koláže, jež se sice ve druhé půli přílišnou snahou dopovídat „až po tu vodu v prstech bože můj…“ trochu sebezauzlila, řadí se ale k několika málo titulům, jež připomínají, co měla nejenom divadla nasvěcovat pro rovnání páteří už před dvaceti lety.

Celkové hodnocení: 90 %