Článek
Při poslechu Light After Dark se neustále vtírá otázka, proč deska vyvolává silně hořkosladký pocit nostalgie po osmdesátých letech. Syntetika může být částečným důvodem, jenže Clare nedělá retro, ale modernizovanou verzi toho lepšího, co v osmé dekádě frčelo – zdůrazňuji: toho lepšího.
V nejlepších momentech připomíná hlasově Annie Lennox namíchanou s Adele a Anastaciou. A někdy v extrémních hloubkách dokonce přechází do téměř mužských barev, kterými ráda maluje stylově odlišná dredařka Tracy Chapmanová.
Rozsah má Clare úctyhodný, ale o to nejde, její hlas je především překvapivě „černý“. Dochází tu ke stejnému efektu, jako před lety u Anastacii, kdy všichni zírali, že ten zvuk „valící se lokomotivy“ opravdu vychází z malinkaté bělošky, přestože čekali, že na pódium nastoupí nějaký klon Mahalie Jacksonové. Její deska v zásadě zůstává striktně středoproudová, ale často mění nálady, intenzitu, tempo. Dobrý popík.