Jak jste přišli na myšlenku zpracovat právě příběh kata Jana Mydláře?

Kata Mydláře nosí v hlavě producent Oldřich Lichtenberg už asi patnáct let, z doby, kdy pracoval s Danem Landou na Krysařovi. Tehdy byl Mydlář jednou z variant, s níž přišel Pavel Marek. Nicméně nakonec to byl Krysař a Kat Mydlář šel na dlouhou dobu k ledu. Olda s ním přišel znovu před čtyřmi lety po Angelice, ale já měl v té hlavě spíš Matu Hari.

Ale nakonec zvítězil Kat Mydlář…

Uvědomil jsem si, že po Kleopatře a Angelice by to byla další žena, a také jsem toužil po změně prostředí. Na Katu Mydlářovi mě lákalo i to, že jde o české téma. Předtím jsme vždy zabrousili do cizích vod, ale tentokrát je to opravdu čistě naše záležitost.

Předpokládáte, že to ocení i diváci?

Myslím, že ano, dnes jsme měli první veřejnou generálku a lidi byli nadšeni. To představení má spád, nádhernou scénu při použití laserů, ledkových stěn a pásků, které oživují dokonce i kostýmy. Je důležité, že jsme přišli opět s něčím novým, co diváky může zaujmout.

Do jaké míry jste se jako skladatel inspiroval přelomem 16. a 17. století, kdy žil skutečný Jan Mydlář?

Asi tak jako se inspiruje hudba historických filmů doby feudální. Naposlouchal jsem si pár dobových věcí, nicméně hlavně jsem chtěl, aby to byl muzikál o lásce, jsem rád, že se mi povedla řada romantických duetů i sólových písní. Je tam hodně dojímavých i hrůzostrašných scén, pro diváka je to dost pestré a barevné, a to i co se týče muziky.

Jak dlouho jste pracoval na hudbě ke Katu Mydlářovi?

První záznam jsem měl sice z Valentina před dvěma lety, kdy jsme byli s mou ženou v Benátkách. Je narozená 14. února, tak to jezdíme už léta oslavit do Benátek. Tam jsem si do jejího notýsku zapsal skicu písně Právo mám… Ale skládat jsem začal až loni v září. Chtěl jsem psát už během léta, ale nešlo to, neměl jsem nápad. Teprve když jsem měl nad sebou Damoklův meč termínu, tak jsem začal psát soustavně. Ona pod tlakem někdy vzniká lepší hudba, než když jste takzvaně v pohodě. Šlo to taky proto, že jsme s Lou Fanánkem Hagenem sehraný tým. Máme zvyk, že píšeme chronologicky, jak se vyvíjí příběh. Já nejprve potřebuju leitmotiv, což byla ona píseň z Benátek, ale pak už jedu od začátku, abych se dostal do tahu.

Psal jste s představou konkrétních interpretů?

Znali jsme dopředu pár jmen, jako je Pepa Vojtek, Dan Hůlka, Petr Kolář, Tomáš Trapl, i jména dalších skalních interpretů, kteří s námi spolupracují už od Kleopatry. Nová je Betka Bartošová, která se mi hrozně líbila v Bratislavě v představení Čajočka. Hned jsem věděl, že je to typ muzikálové zpěvačky, která u nás chybí – školený, kultivovaný hlas, výborná herecká průprava i skvělá čeština.

Napsal jste muzikály od Kleopatry přes Tři mušketýry, Angeliku, Monu Lisu, Děti ráje až po crazy muzikál Je třeba zabít Davida. Máte mezi nimi nějaký zvláště oblíbený?

Většinou žiju tím současným. Ale měl jsem rád Angeliku v režii Jozefa Bednárika, kterou jsme museli předčasně stáhnout kvůli neúnosným požadavkům majitelky práv na knižní předlohu Anny Golon. Kleopatra má za sebou přes dvanáct set repríz tady a něco přes dvě stě repríz v Koreji. Děti ráje je muzikál složený z mých největších hitů, navíc je to taková oddechovka. Muzikál Je třeba zabít Davida k němu vznikl tak trochu jako jeho doplněk, ale počtem hitů nemá šanci mu konkurovat. No, a já věřím, že Kat Mydlář bude zase úplně jiný a diváci budou odcházet s dobrým pocitem, že své peníze nevydali zbytečně.

Myslíte už na to, co přijde po Katu Mydlářovi?

Já mám stále v hlavě Matu Hari. Takže uvidíme…