Kdy jsi začal hrát a zpívat?

Už ve dvanácti jsem začal hrát na kytaru a rok na to na pětistrunné bendžo, k tomu mě přivedla mamka, protože její kamarád je bendžista. Pak jsme začali hrát bluegrass, country a přešlo to k modernímu pojetí, my jsme tomu říkali newgrass. Hrál jsem i v doprovodné kapele Jakuba Třasáka, to jsem si už začal připadat jako muzikant. Mě to hrozně bavilo někoho doprovázet. Pak jsem na gymplu s kamarádem začal hrát blues, koupil jsem si elektrickou kytaru a hráli jsme věci od Doors a Erika Claptona. Pak jsem se dostal na konzervatoř a tam už začal ten jazz na plné obrátky.

Jak do toho zapadá soutěž X Factor?

Člověk má nějaké ideály, já je měl už od dvanácti. Když se dostaneš na malém městě mezi opravdové muzikanty (po čem jsi celou dobu toužil), najednou zjistíš, že je to fajn, ale nic se vlastně nestalo. Tak jsem začal pokukovat po Praze, dostal se na konzervatoř a říkal jsem si, teď už všechno půjde samo, ale nešlo. Vystupoval jsem, kde se dalo, bary, kavárny, festivaly, ale pořád jsem cítil, že to není ono. Najednou jsem sice každý večer hrál, ale neměl jsem čas na to být někde zavřený ve zkušebně a dělat na písničkách.

Pak přišla Superstar, tak jsem se o to začal zajímat, i když trochu jsem tím pokrytecky jakože pohrdal. Pak přišla důležitá věc – dostal jsem se do seriálu na celkem dobrou roli a těšil jsem se, že budu na obrazovce a že mi tak třeba někdo vydá mojí muziku, nicméně ten seriál se zrušil a pro mě to byla taková tečka, že jsem se přihlásil do X Factoru. Mě šlo o to se zviditelnit, protože jsem přestal věřit, že to jde normální cestou. I když dneska vidím, že to jde.

Ale to jsou spíše výjimky až náhody, ne?

Nic není náhoda. Ono se to tváří, že to vykvetlo samo, ale podívej se, co ty lidi dělají, na základě čeho se někam dostali.

Proč si jako účastník X Factoru nevydal desku u velké firmy?

Já jsem chtěl. Ale oni pořád mluvili o tom, jak by to mělo vypadat a znít a já jsem říkal: celé mé vystoupení v soutěži bylo postavené na tom, co mám rád. Pojďme tedy udělat swingové CD, covery známých českých písniček, evegreeny s velkým swingovým bigbandem. To byla podle mě jediná možnost, jak se ctí natočit desku v termínu, který požadovali. Stačilo vybrat vhodné písničky a dobře je zaranžovat. A oni, že v žádném případě. Nejdřív že musím udělat nějaký normální pop. Jenže já takhle programově nefunguju.

Docela dlouho jsem s nimi komunikoval, nakonec jsme se dostali na model Norah Jones, Jamie Cullum, ale ve finále, když slyšeli písničky, tak řekli, že do toho nejdou. Takže jsem přestal spěchat, a začal jsem si promítat, jak to udělám.

Na desce nejsou coververze. Chtěl ses tím odlišit?

Nejsou tam, proč taky? Nejde o nějaké odlišování. Oni mi ve firmě nabízeli věci z těch jejich databank, já se tomu nebráním, jsou to někdy zajímavé věci a těch postupů v hudbě, které jakoby fungují, je jenom pár. Ale já si to rád vytvářím sám, když někdo přinese harmonii, nahraný beat s basou nebo piánem a já si můžu udělat melodickou linku.

Autorsky ses tedy podílel na všech věcech?

Kromě dvou, které přinesl Patrick Karpentski hotové, na všech.

Jak dlouho trvala příprava desky?

Dva a půl roku. Ale ne každý den, dělali jsme, kdy jsme mohli. Já jsem měl dva roky v kuse skoro každý den vystoupení. Snažil jsem se dostat co nejvíc k lidem, k těm, kteří mi v soutěži fandili. Zpíval jsem kde se dalo. Spousta „umělců“ se ti směje, když vystoupíš v supermarketu. Ale jen díky tomu jsem si mohl tu desku natočit tak, jak jsem sám chtěl, zaplatit si dobré studio, dobré muzikanty, nějakou propagaci a tak. Nikdo mi neříkal: „Hele, my to platíme, takže to udělej tak, jak chceme.“

Dlouho mi trvaly texty. Nejsem zkušený textař. Asi polovičku mám svých a polovinu od lidí, kterým věřím. Psali pro mě Pavla Milcová, Alice Bauerová, nebo Oskar Petr. Také Olga Černohorská mi otextovala jednu swingovku…

Do jaké míry jsi ovlivňoval aranže?

Hodně jsem zasahoval do forem. Kdy má být sloka, kdy refrén, intro, mezihra, sóla a tak. Ale aranže pro smyčce a dechy napsal Patrik. Já jsem pak jen otevřel pusu a řekl: nemám co dodat. Maximálně jsem někdy vyhodil celou pasáž v rámci celkové dynamiky. Já noty umím, ale nejsem v tom nějaký „střelec“. Spíš to dokážu zazpívat. Že bych rozdával muzikantům party, to ne.

Také můj kamarád Honza Bálek, pianista a úžasný muzikant, mi přinesl takové kousky, které pak už nikdy nepoužil a já jsem mu to pak pouštěl po dvou letech a on se divil: To jsem udělal já? Ten má třeba v té první písničce refrén. My jsme pak k tomu s Patrickem postupně dodělali zbytek.

Kam míříš dál?

Chci udělat na jaře turné, to je zatím v plenkách. Jinak mám v hlavě další desku, ale to si nechám zatím pro sebe. Chci zpívat, co to dá. Taky hraju v činohře Merlin – Pustá zem ve Švanďáku a v Kalichu muzikál Johanka z Arku. Lyrikál Kudykam už bude ve Státní opeře končit. Oni o mně píšou, že jsem se etabloval v muzikálech, a já zatím hraju jenom v jednom.

Máš tendenci vyrazit do Evropy?

Já bych chtěl hrát v klubech po celém světě. Zpívat takový ten jednodušší písničkový  mainstreamový jazz, takový ten v klidu, spíše do šansonu. Ale asi jsem na to líný. To začínáš úplně znovu. My se snažíme, ale není to legrace, oni si tam hlídají svůj písek.
 
Když se dostaneš do Německa, tak máš z poloviny vyhráno. Německo je veliké, třeba Bobby McFerrin měl první turné v Německu. Jinak, nedávno jsem byl v Moskvě na charitativní akci na pomoc postiženým dětem, kterou pořádal Martin Dejdar. Vybralo se pro ty děti dva a půl miliónu korun. Představte si to! A já měl ještě možnost zazpívat si před narvaným stadiónem. Lidi byli skvělí, zpívali se mnou. Neskutečný zážitek.

Máš představu, kolik se prodá kusů tvé desky?

Nemám, neumím moc počítat. Mám v tom ze svého asi půl miliónu. Když se prodá deset tisíc, bude to to veliký zázrak.

To je v dnešní době hodně...

Je to dost. Taky počítám do pěti tisíc. Doufám. A ještě něco, lidi se mě ptají, jestli bych šel znovu do X Factoru a já každému říkám, že jo. Nikdy totiž nevíš, co se stane. Já nebýt v soutěži, tak by mě například pravděpodobně neoslovil Michal Horáček. Pro mě se tím otevřela nesmírná věc v tom, že jsem mohl začít hrát velké divadlo, a spolupracovat s lidmi, kteří jsou skuteční mistři v tom, co dělají a já se mohl od nich za běhu učit. Takže si za tím stojím všemi deseti. Ale je někdy těžké snášet předsudky lidí, kteří na tebe koukají, že si nějaký p..., který si o sobě myslí, že je hvězda. To já opravdu nejsem. Jsem jen obyčejnej týpek, kterej si jde za svým snem.