Studio Ypsilon slaví pětačtyřicet let. Ale není ono mu vlastně o něco víc?

Je tomu tak. V Liberci jsme začali hrát už v roce 1963 a první inscenace, Encyklopedické heslo XX. století, se objevila o rok později, takže slavíme se zpožděním. Já jsem se oslavám bránil. Chtěl jsem to výročí zároveň přehlédnout i nepřehlédnout a taky ho z pověrčivosti trošičku posunout. Je to trochu i mystifikace, v prostředcích našeho divadla všudypřítomná.

Je oslava výročí příležitostí k bilancování?

To se bude dít na sympoziu, na němž přislíbili účast teatrologové Zdeněk Hořínek a Vladimír Just. Ale já bych raději mluvil o tom, co je ještě před Ypsilonkou a co by mělo zůstat po ní. A dnes se odehraje jubilejní „večer na přidanou“, v němž se objeví kromě současných i bývalí členové souboru. A věřte nebo nevěřte, ono je to na 120 lidí!

Od divadel, jež vznikala na přelomu 50. a 60. tet, se Ypsilonka lišila tím, že výrazně usilovala o totální proměnu nejen obsahu, ale i formy divadla. Bylo to záměrné?

Nevím, jestli jsem si to vědomě pojmenoval, ale cítil jsem, že chci dělat divadlo jinak. Taky to bylo tím, že moje vzdělání nebylo divadelní, ale výtvarné, i když jsem už v době studií na UMPRUM chtěl přestoupit na režii. Rozmluvili mi to Emil i Alfréd Radokovi s tím, že když dokončím výtvarnou školu, naučím se poznat a ovládat materiál a to je základní předpoklad i pro práci s živým materiálem, tj. pro divadlo.

Znamená to, že vás už na škole divadlo přitahovalo?

Na UMPRUM jsem dělal akce, které měly povahu skoro divadelní, ale víc ještě výtvarnou. Dnes by se řeklo happening. Byly to pokusy obracet myšlení a vnímání, teprve v druhém plánu nesly myšlenku. On totiž obsah byl už v tom, že si člověk mohl dovolit něco jiného, než co v té době bylo možné, než jak hrála divadla, jak se malovalo.

A proč právě divadlo?

Vyšlo mi, že právě divadlem lze všechny profese propojit tak, aby to fungovalo a mohlo proměnit i samotné divadlo., které bylo v té době pro mne samá faleš. Ne že bych neuznával velké herce jako třeba Zdeňka Štěpánka, ale tvorba většiny divadel byla zatížena povrchní psychologií a smysl utekl, chybělo téma.

Dělat divadlo „jinak“ ale muselo být podezřelé. Jak se vám to dařilo vybalancovat?

Encyklopedické heslo vzniklo ještě na vojně a vítězstvím na přehlídce amatérských divadel dostalo punc solidnosti. Jistě, vadily „výstřelečky“ z Aurory a častušky, ale nakonec tam bylo víc věcí, jež se dotýkaly režimu, než na kolik se odvážilo profesionální divadlo. Tehdy nám to prošlo. Když jsme se v roce 1969 zprofesionalizovali, už vše muselo procházet schvalováním.

Umím si představit, jak cenzura, která bazírovala na každém slově schvalovala představení, založené na improvizaci…

No, měli jsme pořád problémy. Dost nám pomohl termín kolektivní improvizace, na který režim slyšel, vše kolektivní se „nosilo“. Ale v téže době vznikalo cosi velmi podobného také ve Francii, Americe i jinde, takže to není jen naše taktika, ale cosi, co viselo ve vzduchu.

K principům Ypsilonky od začátku patřila také hudba. I to bylo záměrné?

To bylo zcela uvědomělé. Divadlu – a především herectví – scházela muzikálnost, a to i v přeneseném smyslu. Vědomí, že nejde jen o slova a věty vnímané jen v rovině běžné logiky, ale o cosi víc, co vede k abstrakci, způsobu myšlení. Muzikálnost může divadlo vyvést z krize. Člověk, který zpívá nebo na něco hraje, jinak myslí, vnímá, musí se navzájem slyšet s ostatními.

Měl jste velkou oporu v osobnosti Miroslava Kořínka, který umí v každém herci odkrýt a otevřít jeho muzikalitu…

Mirek pro to udělal strašně moc. On je služebný člověk, dokáže se úžasně přizpůsobit společnému duchu, a ještě to domýšlet dál. Nikdy by to nefungovalo, kdyby chtěl být jen svůj.

Pětačtyřicet let je dlouhá doba. Jak se změnili diváci?

V době, kdy byla společným jmenovatelem opozice vůči režimu, byl průměr diváků daleko kulturnější, dnes je průměr opravdu průměr bez další dimenze. A diváci chtějí být především baveni. Ale jsem rád, že si Ypsilonku objevují i mladí diváci, kteří si myslí, že vznikla nedávno. Vždycky jsme se snažili pohybovat tam, kde se mění myšlení lidí. A pak nejde o to, jestli je nám dvacet nebo sedmdesát. Stárnutí nás nemění, je jen naším omezením. To věčné, co drží vývoj, jsou vlny a proměny mentality.