Na vašem aktuálním albu zpívá v titulní písničce Michal David vámi otextovaný motiv ze svého hitu Colu, pijeme colu. Jak k této spolupráci došlo?

Ryba: Nápad mít v písničce Viva la Revolución! Michala Davida jsem dostal jednou ve tři hodiny ráno, když jsem psal text. Zavolal jsem to našemu manažerovi a domluvili jsme se, že to zkusíme. Potom jsme s kytaristou Petrem jeli na jeden Davidův koncert. Zašli jsme za ním do šatny, zazpívali mu náš nápad a ukázali text. On se zasmál a řekl, že je to legrace a jde do toho.

Rybičky 48 se vůbec obklopují slavnými lidmi. V klipu k písničce Emily hrají například pornoherec Robert Rosenberg, zpěvák Standa Hložek a další. Je to snaha na sebe za každou cenu upozornit?

Ryba: Spousta lidí nám říká, že ukazovat se se slavnými lidmi je vypočítavost. S Rosenbergem jsme se ale setkali tak, že přišel na náš křest a řekl nám: „Nazdar kokoti, mně se ta vaše muzika líbí.“

My mu řekli, že je sice trochu jinde, ale že bychom to mohli nějak spojit. To se u nás zatím moc nedělá. Kapely si neberou často do svých klipů pornoherce. Jenže v písničce Emily to sexem dost zavání. Pro Standu Hložka jsme kdysi skládali písničky na jeho sólovou desku pro děti. Řekli jsme mu, že do toho jde Rosenberg a jestli by si s námi nestřihl nějakou malou roli, například barmana. Vzal to. Dominiku Mesarošovou nám domluvil Rosenberg poté, když jsme kývli na jeho nabídku, jestli chceme do klipu hezkou prsatou blondýnu. Robert chtěl za tři dny natáčení tisícovku na benzin, Standa si nevzal nic. Pro nás jsou to kamarádi z branže.

Objevili se pak i na nějakém vašem koncertu?

Lebeda: Rosenberg byl na křtu naší desky v pražském klubu Retro a pak přišel ještě párkrát. Ostatní jsme na koncertě neměli. Michala Davida jsme chtěli pozvat na naše narozeniny, ale byl zrovna na turné, tak se omluvil.

Po osmi letech na scéně jste už poměrně etablovaná kapela. Co všechno jste hudbě obětovali?

Štorek: Řekli jsme si, že do toho půjdeme naplno. Rozhodli jsme se všichni zůstat doma v Kutné Hoře a nejít studovat jinam. Já kvůli naší první desce ve škole propadl, Petr to zkoušel na vejšce, ale vzdal to, protože nebylo možné denně dojíždět do Prahy.

Lebeda: Dělal jsem ČVUT, mohl jsem být inženýr. No, asi by šlo dělat obě věci napůl. Tu školu bych s trojkama dodělal, ale kapela tak dělat nešla.

Před rokem a půl jste se všichni tři sestěhovali do jednoho domu. Stále tak bydlíte?

Lebeda: Už ne. Tenkrát jsme si ho pronajali s tím, že když budeme pořád spolu, budeme se věnovat hudbě v podstatě neustále a zbude dost času i na mejdany. Když teď přišla majitelka s tím, jestli prodloužíme smlouvu, vzali jsme si čas na rozmyšlenou a dospěli jsme během něho k závěru, že si každý z nás raději zařídí vlastní bydlení. Takže jsme se rozeběhli zpátky tam, odkud jsme do toho domu přišli. Do svého.

Bylo společné bydlení dobrý tah?

Ryba: My si to hlavně chtěli zkusit. Každý měl svůj pokoj a méně jsme zkoušeli. Když měl někdo nějaký nápad, zaťukal na dveře toho druhého a dělalo se na tom. Určitě to stálo za to.

O co v téhle kapele jde?

Ryba: Odjakživa jsme hráli punk po svém, takový ten „počeštěný“. Stále je pro nás nejdůležitější mít z toho legraci. Věk nehraje roli, víme, že „mladí“ můžeme být i v padesáti. Když nás to ale jednou přestane bavit, vykašleme se na to.

Pokud vím, ortodoxní příznivci punku vás nemají moc rádi. Proč?

Lebeda: Když jsme začínali, bylo na nás hodně vidět, že hudbu dotujeme. Byl v tom prostě ten punk. Později se to ale začalo měnit a dostali jsme se k problému, který je v Čechách obvyklý. Jakmile člověk svou činnost nedotuje a není na nule, je hajzl, a pokud za hudbu bere peníze, je komerčák. My se ale chceme vyvíjet, chceme být čím dál lepší a zábavnější pro lidi. Proto kupujeme kvalitnější a tím pádem dražší nástroje, vymýšlíme scénu a bereme si za koncerty honorář. Tím odpuzujeme pankáče.

Zažili jste nějaký fyzický atak?

Ryba: Strkanice samozřejmě byly. Když někdo během koncertu něco zařve, není nic lehčího, než ho zkrotit přes mikrofon, protože on tu zvukovou výhodu nemá. Pokud na nás někdo opravdu vlítl, dostal přes hubu. Když se musíme prát, tak se pereme. Ale děláme to neradi.