Leda v tom, že výstava je opět na podzim ve stejných prostorách, nebo v tom, že je sestavena ze tří částí. Jednu tvoří sama mezinárodní výstava v Arsenálu, druhou národní expozice v Zahradách Bienále a třetí doprovodné akce na mnoha různých místech Benátek.

Letos byla ředitelkou-kurátorkou mezinárodní výstavy jmenována nenápadná hvězda současné tvorby, japonská architektka Kazuyo Sejima z ateliéru SANAA. Dala přehlídce název Lidé se potkávají v architektuře. Po dlouhé době se výstava hlásila názvem k tomu, že architektura je obor, jenž má sloužit lidem.

Sejima vyzvala k účasti řadu architektonických osobností a nechala jim volnou ruku, jak téma pojmou. Na výstavě se dá najít mnohé. Od plánů rodinného domu (Architecten de vylder vinck taillieu) přes model divadla (Berger & Berger) k architektuře modelované v prostoru hudbou (Janet Cardiff) nebo stroboskopickými efekty (Olafur Eliasson).

Je tam monumentální instalace na téma rovnováha (Anton Garcia-Abril & Ensemble Studio), vskutku éterická expozice vynášející člověka doslovně do mraků (Transsolar & Tetsuo Kondo Architects) či instalovaný ateliér téměř jako stavební huť z dob rukodělného stavění, ovšem nejen z cihel, ale také ze železa (Studio Mumbai Architects).

Kriticky k ochranitelské touze

Úvod všemu tvoří malé kino, v němž se promítá film, jenž ve 3D natočil Wim Wenders v nejnovější stavbě ateliéru SANAA, v knihovně v Lausanne. Jen jak se lidé v těchto expozicích potkávají, není tak zcela zřejmé.

I ve filmu jsou spíš jednotlivci představující, jak nedělený jednopodlažní prostor dokáže poskytnout soukromí. Ovšem všechno má své specifické kouzlo, přitažlivost, i když sama architektura zůstává občas někde skryta.

To platí i pro instalace v další části, která zaplnila italský pavilón v Zahradách, kde možná nejpoutavější je expozice nizozemské OMA nazvaná Preservation a která se poměrně kriticky staví k současné ochranitelské touze, která zahrnuje i stavby zcela současné. Zlatého lva za nejlepší projekt v rámci stanoveného tématu porota udělila instalaci nazvané Architektura jako vzduch japonského architekta Junya Ishigamiho.

Ocenění za překonávání materiálnosti a tektičnosti

Ocenila to, jak překonává meze materiálnosti i tektoničnosti, a tím až meze architektury samé. Což na nejvyšší ocenění právě na výstavě architektury zní skoro podivně a vede to k zamyšlení, kam vlastně tvorba architektů směřuje a o co pro člověka usiluje.

Architektoničtější jsou národní pavilóny ať v pronajatých prostorách Arsenálu, či ve vlastních pavilónech v Zahradách. Většinou se k hlavnímu tématu nehlásí, prostě přinášejí to, co pro svou zemi považují za přitažlivé, aktuální, závažné.

I tady s rozmanitostí nebývalou - od architektonického školství (USA, Rakousko) přes výročí významných akcí (Brazílie, Japonsko), urbanismus (Austrálie, Francie) až k typologii (Španělsko, Finsko) a specifikám země.

Asi nejpůsobivější je expozice Švýcarska s mosty a viadukty v dokonalé harmonii s architekturou krajiny. Do oblasti sci-fizabrousil kanadský pavilón se zvláštní přírodně-architektonickou umělou strukturou.

Zlatého lva za nejlepší národní účast získal Bahrajn, jenž se „Benátek“ účastnil poprvé a jednoduchou a tradiční expozicí poukázal na to, jak nepříznivé civilizační vlivy porušují tradiční rovnováhu mezi člověkem a přírodou.

Přirozená architektura v našem pavilónu

Český pavilón poskytl prostor Přirozené architektuře Martina Rajniše, Ireny Fialové a Jany Tiché. Dřevo se slétá z vnějšího prostoru do pavilónu, kde se proměňuje v architektonická díla - tedy v dřevěné hráně. Nejde o návrat k lidové architektuře, naopak je to vrcholně sofistikované stavění s minimálními prostředky.

Modely v měřítku 1 : 6, film a také „dílna“, kde si lze poskládat vlastní konstrukci, to vše zmnoženo v zrcadlových stěnách, dohromady tvoří živou a poutavou expozici, která přitahuje.

Doprovodné akce tvoří především výstavy, rozmístěné v nejrůznějších benátských stavbách, od kostelů (Irsko) až třeba po sídlo UNESCO (San Marino, Černá Hora). Je toho skutečně hodně - všech architektonických výstav je ve městě celkem 127.
A pak ještě mimo akce Bienále je v Nadaci Cini exkluzivní výstava Giovanniho Battisty Piranesiho.