Přijel jste přednášet a podepisovat svou knihu Život po životě. Jak se stane, že člověk věnující se vědě, nikoli náboženství, uvěří těm, kdo mu svěřují „zážitek blízké smrti“?

Připsal bych to své velké lásce k Platónovi. Nebyl jsem vychován v religiózní rodině. Otec byl chirurg, během 2. světové války sloužil jako profesionální voják. Měl opravdu cynický pohled na náboženství. Odmalička jsem vyrůstal v přesvědčení, že jakmile člověk zemře, nastane konec vědomí. Možná je v tom nějaký faktor obdivování hrdinů, protože jsem byl a dodnes jsem ovlivněn Platónem. Třeba to způsobil fakt, že považoval komunikaci se zdánlivě mrtvým za ústřední věc, kterou zkoumal, což mělo vliv na můj další život a práci.

Vzpomínáte často na prof. George Ritchieho? Učil jste na Univerzitě ve Virginii a on vám v roce 1965 vyprávěl, co zažil, když byl prohlášen za mrtvého.

Bylo mi dvacet, nyní je mi šedesát šest. Dodnes říkám, že to byl ten nejlepší člověk, s nímž jsem se kdy setkal. Byl jedinečným projevem laskavosti. Pomáhal ostatním.

Byl jste rozhněvaný mladý muž, miloval jste beatníky, nebo se spíš věnoval vědě?

Většinu času jsem trávil tím, že jsem četl knížky. Nikdy mě nezajímal fotbal nebo atletika. Když mně bylo sedm, začal jsem být fascinován astronomií, což je dodnes jeden z mých hlavních zájmů. Na střední škole jsem se začal zajímat o filozofii. Šel jsem na univerzitu ve Virginii s tím, že dosáhnu doktorát v astronomii.

V roce 1962 jsem během prvního týdne na škole přečetl Platónovu Republiku. Řekl jsem si: To je kniha pro mě. Čili jednou z mých priorit se od osmnácti let stala stará řecká filozofie. Na konci Platónova díla je totiž příběh člověka, který byl na bitevním poli považován za mrtvého, a vrátil se do života. Po třech letech, když jsem potkal Ritchieho, jsem si uvědomil: Ježíšmarjá, to je v moderním světě něco, co už znám!

Co vás nejvíce zaujalo na vyprávěních lidí o jejich „zážitcích blízké smrti“?

Myslím, že tam jsou dvě úrovně. Nejzajímavější byl panoramatický zpětný pohled, kdy ti lidé říkají, že vidí doslova všechno, co v životě udělali. Navíc uvádějí, že ten pohled neexistoval v čase a na jednom místě, na kterém třeba spolu nyní sedíme. Že viděli svoje životy v určité reflexi, ale nikoli z vlastní perspektivy, jak vše prožívali, ale z pohledu lidí, s nimiž v oné interakci byli.

Jinými slovy, jestliže budu mít já tuto zkušenost, neuvidím náš dnešní rozhovor ze svého úhlu, ale spíš své jednání vašima očima. To mě vedlo k závěru, že život je proces, který má dvě fáze. V první, řekněme racionální, žijeme jako protagonisté a ve druhé, emocionální, nazíráme zkušenosti pohledem druhých, s nimiž jsme kdy žili či jednali. První je podle mého intelektuální pohled a druhá se dotýká našeho srdce. Ta nám říká, že nejdůležitější, co můžeme dělat, je žít v klidném, milujícím vztahu k ostatním. Myslím si, že racionální stránka věci má hluboký dopad na emocionální.

Jak si vysvětlujete, že lidé, kteří měli „zážitek blízké smrti“, získali pocit, že šlo o trest za jakési „porušení pravidel“?

Říkám si, jaký lepší systém by mohl existovat, než že když někomu ublížím, pocítím jeho bolest zpět? To považuji za velice výchovné. Jestli to budeme považovat za potrestání nebo výchovu, toť otázka. Osobně o tom přemýšlím spíš jako o výchovném procesu.

Bylo pro vás překvapením, že jsou zkušenosti různých ras a kultur stejné?

Musím přiznat, že ano. Cestoval jsem a slyšel identické příběhy od lidí v Číně, Japonsku, Indii, Jižní i Severní Americe, Evropě. Na dvou důležitých charakteristikách se shodli všude. Bez ohledu na to, jakého kdo dosáhl vzdělání, kolika jazyky mluvil, všichni říkali, že jim chybějí slova na to, aby zkušenost popsali.

Za druhé tvrdili, že podstata zážitku souvisela s cestováním. Což je extrémně paradoxní, protože na jedné straně šlo o prožitek mimo naše vnímání prostoru a času, a zároveň jediná možnost, jak bylo možné vše popsat, bylo vyprávění o cestě, což samozřejmě souvisí s časem i s prostorem.

Jejich zážitky se skládají z patnácti charakteristik. Všichni říkají, že když se zastaví srdce, opustí své fyzické tělo. Procházejí určitým tunelem, dostanou se do prostoru plného světla a klidu. Potkávají příbuzné. Mají pocit, že sledují život ve zpětné projekci atd. Existuje nekonečné množství variací. Někteří popisovali jednu, jiní pět nebo všech patnáct charakteristik. Zdá se, že existuje přímá úměra mezi počtem zážitků a délkou zástavy srdce. Jakmile je blízkost smrti krátkodobá, lidé popisují, že vystoupili z těla, viděli ho, a rychle se do něj vrátili, zatímco ti s dlouhou zástavou popisují vše jako celistvý obraz proměn.

V čem si myslíte, že bychom se měli poučit z vašich výzkumů?

Myslím si, že jejich praktický dopad je vůbec to nejdůležitější ze všeho, co na světě řešíme. Znamená to žít v harmonickém, mírumilovném vztahu s ostatními lidskými bytostmi. Také si myslím, že tato práce potvrzovaná lékaři po celém světě pomáhá lidem, kteří ztratili někoho blízkého. Má praktický dopad v uvolnění jejich žalu. Pomáhá to rovněž vyrovnat se se strachem ze smrti. Což je věc, o níž už Platón v dialogu s Feidiasem řekl, že pochopení a vyrovnání se s fenoménem života po smrti může napomoci vyrovnat se se žalem.