Pane režisére, proč právě Don Juan? Co vás na něm zajímá?

Molierova komedie Don Juan patří do kategorie her věčných. Je to divadelní text veřejnosti známý a přitažlivý svým barvitým zpracováním. Střídáním komických a tragických scén. Ale nejen tím. Jedním z klíčových témat zde je otázka: Jak žít? Žít v řádu, nebo v neřádu? Může mít člověk neohraničenou svobodu? Či má vyznávat ve svých nárocích pokoru, střídmost, vědomí sounáležitosti s bližním? Don Juan si razantně volí svá pravidla bytí. Volí i jiní. Připojí se k Juanovi? Ale nebudu dál prozrazovat.

Jaké jste pro Juana volil obsazení?

Role Dona Juana a neméně důležitého Sganarela hrávají většinou herci střední generace. Tak tomu bylo i v mé inscenaci v Divadle S. K. Neumanna v roce l982. Měl jsem jít stejnou cestou? A co obsazení posunout směrem dolů? Současná doba přece prezentuje mladou generaci jako vyzrálou a v názorech na život různorodou a cennou. Nebude zápas o „místo na slunci“ v případě mladých herců jiskřivější? Proto jsem záměrně volil obsazení mladé – Josefa Herverta jako Dona Juana a Michala Kavalčíka jako Sganarela.

Po Cyranovi je to vaše další spolupráce se souborem Tyjátr…

Ano, setkáváme se už podruhé. A opět na velkém titulu, na žádné jen tak letní taškařici. Oni chtějí velký titul na plakát, aby diváci večer chodili!

Cyrano ovšem opravdu diváky přitáhl a nejen velkým titulem, ale i krásnou, herecky prožitou inscenací…

Cyrano před dvěma roky, to byla radostná práce. A je-li radost, člověk se chce vrátit. Pokračovat. Je to taky zkouška odolnosti všech zúčastněných. Jak známo, téměř na nic nejsou peníze. A přesto představení vznikne… Cyrano se hrál na hradě Křivoklátě, na Otáčivém hledišti v Týně nad Vltavou, na nádvoří zámku Žleby dokonce překročil čtyřicet repríz. To je fajn, ne? Kolik jich asi bude mít Don Juan?