Poštěstilo se vidět jednu z květnových repríz Fausta s emeritním rektorem DAMU Milošem Horanským a chválili jsme soubor oba v improvizované diskusi po představení, protože jsme viděli ještě se známým faustologem Vladimírem Justem Goetha mimořádně invenčního, ozvláštněného, proč nepochválit – výjimečného.

Skoro se mi chce dodat, že o inscenaci je možné psát v superlativech navzdory Mikeskovu vrozenému odporu ke kritice. Už dopředu staví si proti sobě její zástupce: zbytečně přikrčeným, málo sečtělým, proto jen siláckým odmítáním bez argumentace. Khek má velký cit pro eliminování podstatného od podstatného méně.

Diváka vtáhne do příběhu už rozcvičováním herců, netradičně do půl pasů obnažených. Nástroje ladí i fenomén Václav Kořínek, hlasový kouzelník, šaman vytvářející atmosféru mefistofelovského příběhu.

Sázka na osudové propletení Fausta a Mefistofela tvoří druhý pól sugestivní interpretace. Jeden je alter ego druhého.

Jsou dvojicí nerozlučnou, dokonce je zřetelně naznačeno, že takřka milostně spojenou. Petr Halíček (Faust) a Petr Mikeska (Mefistofeles) jsou ideálními představiteli takové interpretační variance. A proti nim svět tužeb a hříchů: čistě bílá, šperky oslněná a na cestu do záhuby vypravená Markétka (Veronika Kubařová) a vyzývavější, cílevědomější, pokušení se nevyhýbající Marta (Lucie Matoušková).

Síla a emoce

Jedinečné obrazy. V glose stačím postihnout jen epizodu svádění Marty a Mefistofela, Markétky a Fausta. V popředí tak trochu industriální scény Michala Syrového se odvíjejí básnivé dialogy a jako na kolotoči v pozadí se prostřídávající pohybové variace (Svatava Milková). Vše v režii ďábla…

Znamenitá scénografie. A kostýmy Agnieszky Páté-Oldakové. Další opus ze školy choreografické režie. Vše pod dohledem moci pekelné, k zatracení nás všech.