Hru problematické Elfriede Jelinekové uvedlo Národní divadlo

Pražské Národní divadlo již několikrát ohlašovalo uvedení Jelinekové prvotiny Co se stalo, když Nora opustila svého manžela, ale k premiéře došlo až po návratu činohry na Novou scénu, jejíž problematický prostor kupodivu velmi dobře ladí s problematickou Jelinekovou.

Autorka sleduje postavu Ibsenovy Nory po odchodu od manžela. Hrdinka prohlašující, že se chce „z objektu stát subjektem“, hledá seberealizaci nejprve v továrně, ale velmi brzy zakotví po boku bohatého Weyganga a poté, co ji odkopne, se přes kariéru prostitutky a dominy vrací zpět ke svému muži opečovávanému mezitím paní Lindeovou.

Stává se sice podle svého tvrzení „mnohem intelektuálnější“, ale de facto po celou dobu zůstala onou ibsenovskou „loutkou“ v rukou mužů. Jelineková psala Noru ve svém komunistickém období, ale její levičácké i feministické názory vyznívají přinejmenším ironicky dvojznačně.

Rozhodně v režii Michala Dočekala, který volí přesnou rovinu permanentní nadsázky, jež je současně zábavná, ale zároveň nachází pro Jelinekovou zcizující inscenační styl blízký brechtovské revue. Štědroňova hudba prolíná inscenací nejprve v podobě songů a sborů dělnic, posléze v ironickém dialogu romantického klavíru s drsnou elektrickou kytarou. Škoda jen, že hudební rovina inscenace je proporčně nevyvážená a songy v druhé části zcela mizí.

Nedivadelní prostor Nové scény odhalila scénografie až do hloubky a proměnila jeviště v industriální halu – prostavěla je obrovitými nosníky, šachtami, mohutnými kovovými postelemi a větráky, které vzdouvají fialové závěsy v afektovaně hysterických citových výlevech. Čaj se servíruje na pásovém dopravníku a sex na obrovitých červených balónech vytváří pitvorné spartakiádní číslo.

Kostýmy a líčení zasazují hru do expresionismu 20. a 30. let a dotvářejí charaktery postav od atraktivního modelu Nory až k povoleným kšandám Helmerových utahaných kalhot. Inspirace filmem je zřetelná i bez intonační citace Oldřicha Nového, zbytečně devalvující skvostnou hereckou stylizaci, jakou v postavě konzula Weyganga vytváří Vladislav Beneš. Weygang znovu ukázal, že Benešovo herectví skrývá ještě mnoho dosud neobjevených možností.

Kateřina Winterová předvedla v Noře dokonale promyšlenou studii ženské bytosti. Její Nora je právě tak krásná, žádoucí žena, jako pitomoučká postelová kočička hopkající kolem svého pána, dojemně směšná ve svých dychtivě emancipačních výlevech a hořce chladná pod svou maskou suverénní dominy.

Těžko by se zde pro tuto postavu našla ideálnější představitelka než právě Winterová. Jelinekovské panoptikum dotváří i měkkýšovitý Helmer Igora Bareše, kvokající hospodyně Lindeová Jaromíry Mílové či starosvětská chůva Zdeny Hadrbolcové. Ale přesnou hereckou práci odvádějí všichni včetně sborů.

Dočekalovo přibližování se k Jelinekové vyústilo na Nové scéně v inscenaci, která je svým stylem i výpovědí srovnatelná s evropským divadlem, jaké na toto jeviště přiváží Pražský festival německého jazyka. V kontextu tvorby činohry ND je rozhodně činem sezóny.