Článek
Proč opět vydáváte básnickou sbírku Hodina duchů?
Vyšla jako má prvotina před dvaceti lety, je sestavena ze tří souborů textů ze 70. a 80. let, vesměs písní, které jsou lyrické, intimní, ale vypovídají i o atmosféře společnosti té doby před rokem 1989. První vydání je již dávno rozebrané, a tak to vydáváme znova.
A nové album Dvanáct druhů samoty?
Chtěli jsme se synem Jiřím natočit písně o lásce, ale nakonec nám z toho vyšly písničky hlavně o samotě. Je jich tam dvanáct a jedna něžná navíc. Jiří vybral ty, které se mu třeba už v dětství hodně líbily a po svém je spolu s Mikolášem Růžičkou zaranžovali. Já jsem to pak nazpíval, aniž bych je nějak usměrňoval. Kromě dvou textů, které Jiří zhudebnil, jsou na albu věci dříve vydané na starších albech. Ale teď jsou natočeny úplně jinak.
Album má současný hudební doprovod. Musel vás k němu syn dlouho přesvědčovat?
Vůbec ne. Spolupracujeme už delší dobu, známe se dobře nejen jako otec a syn, ale i po profesionální stránce. On navíc hrál i na albu Dívčí válka a hlavně aranžoval desku Muži jsou křehcí. Tentokrát jsme chtěli ukázat, jak by asi vypadala pop music, kdyby u nás nebyl hudební průmysl v takové morální a umělecké krizi.
Na albu zpívá i Lenka Dusilová. Jak dlouho už spolupracujete?
Poprvé mi zpívala spolu s mnoha dalšími na albu Dívčí válka. Pak se zúčastnila projektu a turné k CD Muži jsou křehcí a já jsem poznal, že je to velice dobrá písničkářka, nejen temperamentní rockerka. Zvu ji také často do Kaštanu v Praze, kde se snažíme obnovit písničkářskou tradici, a založili jsme volné sdružení Osamělí písničkáři tak trochu rozvíjející tradici nezávislých písničkářů ze sedmdesátých let.
Jak jste spokojen s dramaturgií českých rozhlasových stanic? Hrají vás vůbec?
Moje písničky soustavně vysílá Radio 1 a Proglas, to jsou ovšem výjimky. Ono ale vůbec nejde o to, že nevysílají moji hudbu. Já už jsem na to zvyklý a nijak mne to neskličuje. Spíše je problém v tom, že například hudební dramaturgie Radiožurnálu dlouhá léta škodí kultuře v této zemi. Podobně jako na cigaretách je nápis, že škodí zdraví, měl by Radiožurnál mít logo s varováním, že když budete poslouchat hudbu, kterou vysílá, onemocníte ztrátou vkusu. Vůbec nemá zdání o poslání veřejnoprávní stanice a neustále se pokrytecky zaštiťuje tzv. poslechovostí. Zcela rezignoval na estetickou výchovu posluchačstva. Navíc vysílá pořád to samé s důrazem na normalizační hvězdy a pokleslý pop osmdesátých let. Jako by ani neexistoval vývoj populární hudby a písničky, které mají obsah.
Jako znalec Islandu jste určitě sledoval dění kolem nedávného výbuchu sopky…
To mě dost pobavilo. Jednak malá informovanost o samotném místě – ta sopka se totiž ještě nijak nejmenuje a novináři ji tedy nazývají jménem ledovce Eyjafjallajökull, jako byste třeba Karlovu mostu říkali „řeka Vltava“. To také svědčí o jisté ignoranci, kterou svět dává najevo Islandu, jeho tradici a kultuře. Islanďané samotní výbuch berou s naprostým klidem a zvědavostí. Přátelé mi posílají krásné fotografie – mají povoleno přiblížit se s auty až na kilometr ke kráteru a hojně toho využívají…
Chystáte nějaké nové knihy?
Teď se zabývám především průvodcovskou činností a snažím se ji vykonávat trochu jako hudbu. Napsal jsem již knížky o Portugalsku či ostrovech v Baltském moři, o Chile nebo Islandu. Snad se mi podaří napsat i knihu o mém otci E. F: Burianovi. Má pracovní název Posmrtný život E. F. Buriana. Rád bych se pustil do diskuse o našem černobílém vidění světa a osobnostech, které výrazněji poznamenaly dvacáté století. Zatím s nimi zacházíme dost primitivně, z jakési groteskní „pozice vítězů“ je nezřídka házíme do jednoho pytle a sami si tím znemožňujeme příležitost něco z vlastní historie lépe pochopit a poučit se z toho.
