Saramagova apokalyptická vize vznikla před patnácti lety a o tři roky později se stala údajně důvodem, aby autor získal Nobelovu cenu za literaturu.

Švédská akademie se o Josém Saramagovi vyjádřila jako o spisovateli, „který nám díky podobenstvím probouzejícím představivost, soucit i ironii dává novou příležitost zachytit pomíjivou realitu“.

Téměř surrealistické prvky se v jeho díle mísí s portugalskými dějinami i s každodenní realitou. Plynutí času umocňuje autorova svévole v užívání interpunkce. V přístupu k námětům se vždy odráží jeho kontroverzní názory. Spisovatel se nijak netají ateismem, kritickým postojem vůči Izraeli či obdivem ke komunismu hrubého zrna.

Zaměřeno na postoje a okamžité jednání

Právě jeho levicové smýšlení se v románech projevuje nejsilněji. Lidská vzájemnost překoná temné nástrahy a příslušníci nejnižších společenských vrstev mají šanci vyniknout. Postavy nepojmenovává, pouze je označuje charakteristickými rysy – dívka s tmavými brýlemi, lékařova žena, šilhavý kluk. Nezajímá ho jejich postavení, vzdělání nebo jiné kvality, zaměřuje se výhradně na okamžité postoje a jednání.

Neznámý muž jede domů autem a najednou oslepne. A není sám. Slepota se začne šířit jako epidemie. Lidé přicházejí o zrak nečekaně a bezdůvodně během každodenní činnosti.

Vypukne panika. Zdraví jedinci zavřou nakažené do izolace, kde je nechají bez pomoci a základních životních potřeb. Ven z pekelné karantény se dostane jen ten, kdo si osvojí primitivní zákony přežití. Uprostřed zvířeckosti, která převládne hned, jak selže zaběhnutý společenský řád, však přesto několik jedinců zůstává lidskými bytostmi.

Právě moralizující alegorie román odlišuje od béčkových thrillerů. Společnost, kterou autor nechává oslepnout, byla slepá dávno. Paradoxně až ztráta zraku hrdinům takzvaně otevřela oči, aby dokázali skutečně vnímat okolní svět. Bílá mlha není trestem, ale logickým vyústěním konzumu, honu za penězi a jiných civilizačních neduhů.

Hodnocení: 70 %