Čtenářům se dostane do rukou příběh, který autor napsal ještě několik let před kultovním Klubem rváčů. Vydavatelé ho však nejprve odmítli vydat, protože se jim zdál příliš ponurý. Netušili, že se jedná teprve o slabý odvar skutečného Palahniuka.

V Neviditelných nestvůrách sice nešetří depresivní atmosférou, ale stále ještě zcela neodvrhuje víru ve šťastný konec. Útočí agresivitou, ale zachovává náznak něhy a citu. Ponouká ke změně, nabízí určité východisko z nesvobody. Papír představuje prostor, kam lze vyvrhnout temná zákoutí svého nitra.

Kruté příběhy mu jsou totiž viditelně souzeny – jeho otec skrčený pod postelí přežil řádění děda, který v záchvatu šílenství zabil ženu a děti, nicméně později se stal obětí brutální vraždy ze žárlivosti.

Frustrující práce, alkohol a rvačky

Sám spisovatel pracoval jako dělník v továrně na automobily, přestože mu doma visel vysokoškolský diplom. A tam zřejmě jednotvárná frustrující práce, alkohol a rvačky začaly formovat jeho styl. Ponurá beznaděj, sex, úchylky, znechucení z lidí, manipulace. Monotónní nelíbivost, schopná vyjádřit pocity generace zavřené ve skleněných kancelářích.

Prvky se příliš nemění. Autorův překotný styl zde ještě umocňují skoky v čase a prostoru. Zprvu nesourodý a dalo by se říct nečtivý příběh se ještě před začátkem druhé poloviny knihy vyvine v trhák, od kterého nelze snadno utéct.

Hlavní hrdinka měla z pohledu konzumní společnosti dokonalý život – krásný vzhled, slibně rozjetou kariéru, peníze i fešáckého snoubence. Tedy dokud neskončila s ustřelenou půlkou obličeje. Ztráta podoby a vlastně celé dosavadní existence jí však umožní začít znovu a stát se kýmkoli bude chtít. Zatímco totiž sama pozoruje okolí a naštvaným tónem komentuje dění, na ni se nikdo nedívá.

Téma hledání identity se v postmoderní literatuře opakuje. Autor ho spojuje s touhou po opravdovosti smíšené s ideálem umělé krásy. Představuje svět implantátů a pilulek, které všechno převrátí naruby.

Zachází až tam, kde u člověka není jisté jméno ani pohlaví a mezilidské vztahy se rozpadají jako nepovedená plastika. Postavy se prolínají. Záblesky fotoaparátů oslepují. Směřování děje čtenáře překvapí, a ať chce či nechce, přelouská dalšího Palahniuka jedním dechem.

Celkové hodnocení: 90%