Hřebejk spolu se svým věrným souputníkem, scenáristou Petrem Jarchovským, přivádí na scénu rodinu disidenta Pavla (Martin Huba), který se má v nejbližších dnech stát laureátem ceny, jež oceňuje jeho statečný postoj za normalizace.

Pavel je morální autoritou pro své okolí, což špatně snáší jeho malostí vlastního charakteru zatížený zeť Luděk (Milan Mikulčík). A pro něho je více než osobní satisfakcí, když objeví v minulosti tchána kaňku.

Tahle postava jako by byla metaforou současných zamindrákovaných honů na podobné škraloupy (viz cirkus kolem Milana Kundery). Pohled na Luďka napovídá, z jakých pozic se v často mediálně vděčných kauzách útočí. Jak se využívá toho, že jedna chyba, i těžko popsatelná a vytržená z kontextu, může shodit celý život.

Nechtěnou částí oné metafory je pak i křečovité podání Milana Mikulčíka, které místy posouvá Luďka až na hranici karikatury. Po tomto odhalení se na scéně objevují další hráči a hráčky, sochař Bořek (ztvárnil ho energeticky nabitý fotograf Antonín Kratochvíl), který musel díky Pavlově udávání emigrovat, estébák Kafka (nonšalantní a tím nebezpečnost své postavy podtrhující Ladislav Chudík) a zejména se do popředí děje dostávají tři Pavlovy ženy: manželka, dcera a vnučka.

Je sympatické, že stejně jako je Kawasakiho růže název pro nejsložitější origami, i Hřebejkův snímek se povětšinou vzdává jednoduchých vzorců a snaží se Pavlovo mladické selhání vnímat bez přílišné relativizace, ale zároveň rovnou nestaví šibenici. Zkrátka jak jen komplexně to z pozic režisérovy generace lze.

Právě odrazem těchto pozic je Pavlova dcera Lucie, čtyřicátnice, která se tu stává jakousi příliš zainteresovanou soudkyní, která nutně nemůže dojít k jasnému verdiktu. Je tu ostatně snaha formulovat i názor generace následující, byť jen symbolická.

S Hřebejkovým filmem lze diskutovat

Největší předností Kawasakiho růže je, že s ní lze diskutovat, polemizovat. To vše díky silně rezonujícímu tématu, které však i poctivě pojaté samo o sobě nedělá dobrý film.

Autoři se zcela vzdali retrospektiv, čímž si vše ztížili a zákonitě sklouzli k dokumentu. Celý film by se tak dal rozdělit do tří částí. První je komorně dramatický text, který má navodit situaci, druhá zpověď zúčastněných a jakási zpětná rekonstrukce všeho, co se stalo, a třetí má být opět dramatické vyvrcholení.

To se však nemá o co opřít. Stavba není dost emocionálně podepřená, v prostřední části se právě díky dokumentárnímu přístupu ztrácí kontakt s postavami (Luděk dokonce z děje vymizí i fakticky) a k opravdovému střetnutí malých a velkých dějin tak nedojde.

Rovněž filmařská forma je většinu času nezajímavá, Hřebejk jako by stále hledal odvahu (či schopnost) vyprávět i obrazem, což se mu tu nakonec povede jen jednou – v předposlední kuřácké scéně. Naopak opět prodal svou výbornou práci s herci, zejména Lenka Vlasáková jako Pavlova dcera Lucie plátnu dominuje i ve slabších pasážích.

Téma našeho rozpomínání na komunismus je jistě nosné, přístup Jarchovského a Hřebejka nepoplatný. Bylo by ale přece jenom zajímavější, kdyby v tomto případě dosedl na režisérskou sesli někdo kreativnější.