Oba počiny - knižní i výstavní - objevují tvůrce, který stále ještě neprávem zůstává ve stínu velkých vrstevníků Emila Filly a Bohumila Kubišty.

Osobitý kubismus

Objevem se pro Antonína Procházku, který se narodil 5. června 1882 ve Vážanech, stal stejně jako pro Fillu a Kubištu kubismus Pabla Picassa a Georgese Braquea. Svět výtvarných forem a tvarů se náhle zdál zcela nový, každý obraz podněcoval k novým dobrodružstvím. Kubismus u Procházky však byl trochu odlišný, působil méně ortodoxně a malíř ho pojímal víc tvůrčím a originálním způsobem. Jako bytostnému koloristovi mu trochu vadila i barevná střídmost ba přímo askeze kubistů. Jeho vlastní obrazy zářily jako duha. Mnozí historikové umění hledají i výtvarné souvislosti s orfickou tvorbou Delaunaye nebo Kupky. Ale možná to bylo zakotveno v Procházkově naturelu nebo v jeho izolovanosti od Prahy i Paříže. Od roku 1910 žil v ústraní v Moravské Ostravě a řadu kubistických prací zřejmě znal jen z černobílých reprodukcí. Jejich barevnou skladbu si mohl představovat jen ve své fantazii. Tím ovšem vytvořil něco zcela jedinečného - stylovou variantu, která se značně odlišovala od obrazů Filly, který v mnoha případech převzal nápady Picassa se vším všudy. To Antonín nikdy takový přístup neměl. Vše promýšlel po svém. Jako umělec na volné noze se tehdy neuživil, byť se dnes je obrazy na aukcích prodávají za milión i více korun. V Moravské Ostravě tak Procházku čekala pouze kariéra regionálního středoškolského pedagoga. S pověstí malířského podivína však neměl potřebná křídla k rozletu. Marně žádal o přeložení do Prahy, aby byl blíž svým výtvarným přátelům z mládí. Jeho umění na severu Moravy nikdo nechápal, a bylo podrobováno různým ironickým komentářům.

Prométheus moderny

Až Brno, kde byl v září 1924 jmenován profesorem kreslení na Státním československém dívčím reálném gymnáziu, se mu stalo vysněnou tvůrčí oázou. Potkal tu ty, kteří ho podporovali a obdivovali. Zde začala nová fáze jeho výtvarného tvoření. Historik umění Albert Kutal, autor první velké a skvělé Procházkovy monografie, ji kdysi nazval poezií primitivismu. Postavy na obrazech vypadají skoro jako loutky, a prostředí kolem nich jako kulisy dětského divadla. Postupně se malíř stále více obracel k výtvarné minulosti. Zajímala ho antika i renesance, obdivoval i velikány baroka. Na základě obrazů starých mistrů vytvářel vlastní variace, komponované jeho osobitým stylem. Svět se mu jevil jako harmonie, odzrcadlení ráje a připomínka zlatého věku. A on sám se ztotožnil s Prométheem, který přináší lidstvu svými obrazy světlo a naději. Sám ctil staré malířské řemeslo. Ostatně i jeho technika, kterou maloval, byla velmi tradiční. Používali ji už ve starověku staří Egypťané. Šlo o enkaustiku, kdy se smíchá vosk rozpuštěný v terpentýnu s barevným práškem. Považoval tento způsob za trvanlivější než olej a také za opticky příjemnější. Bylo to ovšem pracné, protože barvy si musel sám těžce připravovat. Umělci to však dovolilo obrazy plasticky modelovat. Mají často tak husté vrstvy, že působí téměř jako reliéfy.

Procházka zemřel 9. června 1945 ve věku třiašedesáti let. Jako jeden z prvních byl spontánně jmenován národním umělcem. Stalo se tak 26. dubna 1946 se zpětnou platností ke dni úmrtí. Výstava v Obecním domě je unikátní příležitostí znovu si připomenout tvorbu tohoto velikána, a to v souboru, který dlouhá léta nebyl takto pohromadě, se zápůjčkami ze státních i soukromých sbírek.

Antonín Procházka 1882-1945 Obecní dům Praha, otevřeno do 22. března 2003