Článek
Ukázalo se, že filmaři se zajímají převážně o současnost, ale zatímco Maďaři hledají náměty i postavy mnohdy vyhrocené až za mez únosnosti, Poláci se přece jen střízlivěji vyrovnávají s potížemi, které svými kořeny často tkví v totalitní minulosti.
Například Prasklina Michala Rosy zkoumá, jak se rodinné soužití postarších manželů začíná hroutit pod náporem podezření z mužova utajeného udavačství.
Poláci řeší komunismus
V Třískách Maciej Pieprzyca načrtává mravní rozklad společnosti v původně hornické lokalitě, kde někdejší těžbu připomíná jen muzeum a devastující chudoba. Na komunistickou minulost se výslovně zaměřil Ryszard Bugajski v životopisném dramatu Generál Nil. Odbojářský velitel, proslavený akcemi za německé okupace, jenž svými osudy v lecčems připomíná našeho Heliodora Píku, byl roku 1952 ve zmanipulovaném procesu odsouzen k trestu smrti, „usvědčen“ ze spolupráce z nacisty i z činů nepřátelských vůči Sovětskému svazu.
Bugajski, jako kdyby rezignoval na jakoukoli osobitost, zvolil klasicky uměřené vyprávění, obdobné Wajdově Katyni, možná proto jeho práce působí jako nadmíru popisná. Také Áron Mátyássy se ve Ztracených časech vypravil do odlehlé, zanedbané vesnice kdesi blízko ukrajinských hranic. I tady kvete beznaděj, vedoucí k tragickému rozuzlení.
Sedmý kruh Árpáda Sopsitse se dotýká vážného problému v Maďarsku – sebevražednosti mladých lidí. V rovině podobenství ukazuje, jak zlověstný „našeptávač“ probouzí v dospívajících dětech fascinaci umíráním a smrtí. Ani kněz, jenž obtížně přemáhá sterilitu náboženských úkonů, nedokáže tuto zhoubu zastavit.
A v náboženském prostředí klášterní školy se odehrává i Legrácka Pétera Gárdose. V zevšeobecňujícím ladění (s příběhem zasazeným těsně před vypuknutí první světové války) také upozorňuje na křehkou dětskou duši, snadno sesmeknutelnou ke zlu, vyskytne-li se obětní beránek, jenž pyká za svou odlišnost. Spatříme některý z těchto snímků v tuzemských kinech nebo alespoň v televizi?