Článek
Tuček nezapře své filmové vidění. Je mistrem zkratky a sevřenosti, v několika větách dokáže popsat mnohdy velmi absurdní situaci. Přestože jeho vhledy do života a mysli lidí jsou často nemilosrdné, nejde o záměrnou krutost nebo cyničnost, ale o obnažení podstaty.
Jeho minipříběhy ale nejsou moralitami, Tuček v nich nehodnotí, jen ukazuje, co vše je možné, jaké také mohou být okamžiky lidského života a jak podivné se mohou utvořit stereotypy.
Delší povídky zdůrazňují absurditu a občasné vymknutí se z reality, které občas zažívá skoro každý.
Tuček představuje výjimečný zjev na současné tuzemské literární scéně, neveze se na žádné módní vlně, neřadí se k undergroundu ani není l´artpourl´artistou uzavřeným ve slonovinové věži svých pocitů a vizí.
To ale neznamená, že by Tuček byl zjevením bez kořenů. Mnohé absurdní situace jsou jako vytržené z raného Hrabala řízlého Bukowským, když psal o životě na Kladně nebo v Libni, byť Tuček je tvrdší a rozhodně méně pábitelský, což je dáno i sevřeností textu. Jeho pohled na vztahy má zase leccos z Kunderových Směšných lásek. Absurditou, v níž si libuje, však má nejblíže k Ivanu Vyskočilovi, i když neodráží tíživost života ve zdánlivě monolitické společnosti ovládané jedinou mocenskou strukturou, ale v kaleidoskopické postmoderní současnosti postavené na konzumu. Tuček také pracuje hodně s posunem reality, i když si více libuje v temné atmosféře jako vystřižené z Davida Lynche - je také filmařem - nebo z Philipa K. Dicka.
V každém případě se už dlouho na tuzemské literární scéně neobjevil tak osobitý autor a mimořádný zjev.
Benjamin Tuček: VKV (velmi krátké vlny)
132 stran Labyrint v edici Fresh