Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé vzal do rukou housle? Prý jste ty první dostal jako zlobivé dítě, aby vás umravnily…

První housličky mi přinesl Ježíšek v roce 1957. Bylo mi pět let. V té době jsem uměl číst a psát a znal jsem i noty. Můj otec, veterinář, mě se základy hudby seznamoval už v útlém věku. Důvod byl ten, že jsem byl, jak se dnes říká, hyperaktivní dítě. Všude jsem čmáral po zdech a ze všeho nejvíc jsem miloval zápalky a podpaloval jsem vše, co se podpálit dalo.

Byl na vás otec přísný?

Zastával názor, že umět noty a zvládnout alespoň základy hraní na nějaký hudební nástroj patří k základnímu vzdělání, stejně jako číst a psát. Jelikož sám hrál velmi obstojně na housle, vybral i pro mě a sestru právě tento nástroj.Housle mi nakonec zůstaly jako povolání. A přísný být musel, aby se výchova uličníka neminula účinkem. Ale nikdy mě kvůli houslím neseřezal, výprasky byly vždy pouze kvůli lumpárnám.

Vaše sestra od houslí zběhla?

Ano. Naši jí pak koupili klavír. Ale jen do něj ťukala, neměla pro to buňky.

Při cvičení vás prý hlídala babička. Ale vy jste si na ni vymyslel fintu…

Byla to prababička. Měla za úkol ohlídat, abych alespoň dvě hodiny denně hrál. V té době jsem si splnil sen a za našetřené peníze si koupil první magnetofon. Nahrál jsem na pásek stupnici a nějaká cvičení, udělal jsem z pásku smyčku a nechal magneťák cvičit za sebe. Další trik byl, že jsem vrzal dokola stále stejnou věc a místo not jsem na pultě měl své oblíbené mayovky nebo verneovky a četl si. Prababička byla spokojená, že se z mého pokoje linou zvuky houslí.

A další vylomeniny?

Měl jsem sice stanovený přísný denní režim, vstával jsem v šest hodin a hodinu cvičil před cestou do školy, potom další hodinu po návratu a třetí hodinu před spaním. Protože do školy jsem se učit nemusel, vše jsem si pamatoval z vyučování, zvládal jsem studium bez problémů. Ve volném čase jsem se choval, jako všichni normální kluci.

Vaše příjmení odkazuje na rod, kde se zřejmě housle vyskytovaly. Je to skutečně tak?

Zajímavé je, že z rodu Hudečků to byli samí zemědělci. Z matčiny strany asi pět generací zpátky bylo v rodině tolik muzikantů, že dali dohromady dokonce malou kapelu. Hrávali na svatbách, tancovačkách a pohřbech. Ale strašně si dávali do nosu a moc peněz asi domů nepřinesli. A tak energická prapraprababička hudbu v rodině zakázala. Až já jsem se vymkl z její moci, neboť už pochopitelně nemohla zasáhnout.

Václav Hudeček byl za svůj hudební um odměněn státním vyznamenáním z rukou prezidenta Václava Klause.

Václav Hudeček byl za svůj hudební um odměněn státním vyznamenáním z rukou prezidenta Václava Klause.

FOTO: archiv, Právo

Slavný houslista David Oistrach vás učil zadarmo. Jak na něj vzpomínáte?

Byl mistr nad mistry, vzácný člověk. V době, kdy jsem měl možnost svůj repertoár konzultovat s tímto, podle mého názoru největším houslistou 20. století, jsem zároveň studoval na pražské AMU u vynikajícího českého houslisty, pedagoga a hlavně člověka profesora Václava Snítila. Oistrach si Snítila velmi vážil a já jsem byl v těch nejlepších rukách.

Oistrach říkával, že špatný pedagog je ten, který se nenaučí nic od žáků. Souhlasíte?

Každým rokem si tuto skutečnost uvědomuji na své luhačovické akademii u svých letních studentů. Opravdu vás někdy mladí překvapí. Je to skvělá zkušenost.

Když jste poprvé vystupoval, bylo vám patnáct. Jaký je podíl talentu a dřiny u tak úspěšného umělce, jakým jste se stal?

Talent mi velmi pomáhal, neboť bez něj je všechno snažení k ničemu. Zároveň však bez dřiny se i sebevětší talent promarní. U mně se spolu celý život perou dvě vlastnosti. Vrozená lenost a na druhé straně velký smysl pro zodpovědnost. Naštěstí ta druhá vlastnost první vždy porazila. A jaký je podíl dřiny a talentu? Někdy mám pocit, že je to jenom dřina.

Při slovech houslový virtuos si každý vybaví právě stradivárky. Máte je?

Hraji většinou na nástroj neméně slavného italského houslaře Josefa Guarneriho „del Gesú“ z roku 1726. Stradivárky jsem měl několik let zapůjčené ze státní sbírky.

Nakolik nástroj dovede ovlivnit výkon?

Nástroj vám hodně pomáhá, má spoustu barev zvuku a prosazuje se i přes velký orchestr. Sám ale moc nezmůže a v rukou nepovolaných je to jen kousek dřeva.

V jakém řádu se pohybuje cena houslí, na které hrajete?

Se starými nástroji je to jako s obrazy. Jejich cena se nedá vyjádřit dost dobře penězi, neboť jinak ji stanovuje obchodník a úplně jinou mají pro houslistu, který na ně hraje.

Měl jste za minulého režimu nějaká omezení?

Nesměli jsme hrát s emigranty z východních zemí, s držiteli izraelského pasu, což bylo dost problematické. Takových muzikantů bylo totiž dost. Když se zjistilo, že sice žije v Americe, ale má izraelský pas, bylo zle.

Několikrát se mi to ale podařilo obejít, třeba s kamarádem Samuelem Friedmannem, což byl emigrant ze Sovětského svazu, a měl navíc i izraelský pas, ale hráli jsme spolu v Saint Galénu. Tehdy jsem měl docela strach. A taky jsme nesměli hrát se členy bamberského symfonického orchestru, který původně tvořili Němci odsunutí za války, ale z těch už tam nebyl nikdo.

Publikum vám tleskalo už mnohokrát. Na který úspěch vzpomínáte nejraději?

Nikdy nezapomenu na koncert na Pražském jaru 1972, kdy jsem hrál s Davidem Oistrachem za dirigentským pultem Čajkovského houslový koncert. Naše první a zároveň poslední společné vystoupení.

Mezi veřejností a vážnou hudbou zeje určitá propast. Jak ji překlenout?

Rozhodně by měla zasáhnout veřejnoprávní televize. A nejen u vážné hudby, ale i u výtvarného umění či literatury. Měla by je popularizovat, za to ji přece platíme. Kdysi dávno se vysílal pořad, kde Leonard Bernstein představoval vážnou hudbu. Jenže on byl hudební génius, sedl ke klavíru, zahrál kus své skladby, pak zadirigoval orchestr, potom zase vyprávěl o hudbě. Byl to šoumen. Takový se narodí jeden za sto let na celé zeměkouli.

Hudebníci Václav Hudeček (vlevo) a Ilja Hurník

Hudebníci Václav Hudeček (vlevo) a Ilja Hurník

FOTO: PRÁVO/Petr Hloušek,

Říkal jste, že Bernstein byl šoumen. Nemáte i vy chuť se na pódiu trochu uvolnit?

Když jsem v patnácti začínal, přišel jsem, usmál se na publikum a při hraní se třeba na někoho podíval. Kritici mě napadali, že se chovám bezprostředně. Že se to nehodí na umělce vážné hudby.

Nevím, jak by dnes reagovali na některé kolegy, kteří se chovají víc než bezprostředně. Já se chovám pořád stejně. Hraju ve fraku, to k vážné muzice patří. Pokud chcete na důležitá pódia, musíte ve fraku. Stojí to ve smlouvě.

Ví se o vás, že jste romantik. Co vás dokáže dojmout kromě krásné hudby?

Krásný obraz, krásná krajina, krásná kniha, film, květiny a příroda všeobecně, krásní a stateční lidé a jejich dobré činy. Je toho hodně, co mě dojímá, a zaplať pánu bohu za to!

S manželkou Evou jste se seznámili díky filmu Zdeňka Podskalského. Jak na osudový okamžik vzpomínáte?

Byl to takový hektický den, měl jsem zkoušku a koncert mimo Prahu, točilo se v noci v obchodním domě Kotva. Přijel jsem úplně na doraz se silami. Když jsem však uviděl Evu, vše ze mě rázem spadlo a snažil jsem se udělat dojem. Úžasně jí to slušelo a byla prostě taková nějaká jiná. Že to bylo setkání osudové, potvrzuje dalších 33 let, která už jsme spolu.

Když se Eva rozhodla přestat hrát, přivítal jste, že budete víc spolu?

Samozřejmě, ale hlavně jsem obrovsky ocenil, že dokázala opustit milované herectví a začít úplně od začátku v jiné profesi. O tom, že je to mimořádně schopná a talentovaná žena, svědčí jejích šest skvělých knížek, již několikrát dotiskovaných. A taky nádherný televizní seriál „O ztracené lásce“, ke kterému podle svého románu napsala scénář. Jsem na ni pyšný.

Jakou její knížku máte nejraději?

S knihami mojí ženy je to jako s dětmi. Těžko se dá říct, že máte některé raději. Eva píše nádherným jazykem a její příběhy jsou plné napětí a lásky a udivující fantazie. Omylem jsou někdy považovány za pohádky pro děti. Mají sice vždy pohádkové postavy, ale ve skutečnosti jsou to příběhy, které se mohly klidně odehrát i v reálném životě. Zatím poslední Evina knížka Tajemství pražského šotka je velkolepý historický román ze staré Prahy.

Z rukou prezidenta republiky jste před dvěma lety přebral vysoké státní vyznamenání. Co vám v té chvíli táhlo hlavou?

Byl jsem opravdu překvapen, protože ve svém věku jsem takovou poctu od hlavy státu neočekával. Jsem panu prezidentu Klausovi nesmírně vděčný a velice si jej vážím. Kromě mě ve stejném roce ocenění dostali i Jiří Stivín, vynikající světový dirigent Jiří Kout a dnes již hudební legenda Ilja Hurník. Všechno představitelé seriózního umění a interpreti vážné hudby, oboru, který posledních dvacet let u nás dostává opravdu na frak!

Kolik času věnujete přípravě? Mění se to s léty, nebo už některé věci zkrátka umíte?

Prakticky se čas přípravy s léty nemění, práce spíš přibývá, protože se musíte učit stále nové věci a staré opakovat. Takže se hudbě a věcmi s ní souvisejícími zabývám celý den.

Koncert je výdej energie. Musí se houslový virtuos udržovat v dobré fyzické kondici?

Určitě, nejde ani tak o energii na koncertě, jako spíš o celkovou tělesnou únavu. Housle se drží v dosti nepohodlném postoji, jen si to zkuste vydržet tak dvě hodiny. Je to vlastně jako trénink u sportovce a poté uvolnění ztuhlých svalů. Takže procházky, plavání a hodně spánku.

Příští týden vystoupíte na festivalu Znojemský hrozen, který se týká televizní tvorby zaměřené na gastronomii. Umíte si vychutnat dobré jídlo a pití?

Kdybych netloustl, byl by to můj velký koníček!