Jakých těch dvacet let bylo?

Vojtek: Byly rychlé, utekly jako voda. Především devadesátá léta. Žili jsme rychleji, častěji jsme vydávali desky.

Proč jste zpomalili?

Váňa: To je věkem. Čím jsme starší, tím jsme na sebe náročnější. Nikdy jsme nevydali desku, aniž jsme o ní byli všichni stoprocentně přesvědčení. Víc nad tím přemýšlíme.

Byli někdy v kapele takové problémy, že jí hrozil rozpad?

Krulich: Nebyly, jen v devětadevadesátém jsme měnili management a od plzeňské agentury jsme přešli pod pražskou. Jestli to lze brát jako problém, tak dejme tomu, ale jinak se nic nepříjemného nestalo.

Nebyla ani „ponorková nemoc“?

Krulich: Nemohla být, protože spolu zase tak moc nejsme. Jednou za tři roky natočíme desku a potom jedeme na turné. Vystupujeme i na festivalech, ale to jsou spíš takové víkendovky, na které se těšíme. Je to určitá forma mejdanu, na kterém si zahrajeme, potkáme se se spoustou muzikantů, pokecáme a popijme. Ponorkovou nemoc neznáme, ta pro nás neexistuje.

Špalek: Kdybychom jezdili sedmdesát koncertů za rok, jako některé jiné kapely, tak nám z toho možná hrábne. Když ale jedeme jenom turné, není čas na nějaké dohadování.

Zažili jste si v minulosti i těch sedmdesát koncertů ročně?

Špalek: Na začátku devadesátých let. Tenkrát to byla ale ještě taková euforie a bylo to tak rozjeté, že si z toho skoro nic nepamatujeme.

V roce 2007 na letišti v Praze před odletem na Eurosong do Helsinek.

V roce 2007 na letišti v Praze před odletem na Eurosong do Helsinek.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Kdy jste si uvědomili, že jste slavní?

Krulich: My si spíš uvědomili, že jsme známí. Zezačátku nám všichni říkali, že vydáme ještě jednu desku a končíme, protože kapela jako Kabát nemůže být nikdy úspěšná. Říkali to promotéři, vydavatel i novináři.

Když jsme vydali první album Má jí motorovou, všichni nám prorokovali, že další desku už tak dobře neprodáme. Takhle to bylo po každém albu, až jsme po páté desce Colorado zjistili, že jsme ve fofru pětkrát objeli republiku a že máme všude docela dobré zázemí. Potom jsme si to už začali dělat v klídku. Já byl tehdy přesvědčen, že jsme docela bytelná banda a že cokoli vydáme, to se snad lidem bude líbit.

Změnilo to vaše životy?

Krulich: Nemyslím si. Jasně, koupili jsme si lepší bydlení a máme lepší auta. Možná si lidé myslí, že jsme na tom materiálně o hodně líp než ostatní, ale ve skutečnosti to taková sláva není. Asi trochu nad českým průměrem, ale ne tak moc.

Jak moc?

Špalek: Kdejaký podnikatel, kterému funguje jeho firma, je na tom lépe než jakákoli česká rocková nebo popová kapela. Frajer, který má u nás v Teplicích stavební společnost, je na tom mnohem líp než my. Tvrzení, že umělci jsou strašně bohatí lidé, je kravina. Nejsou na tom blbě, ale to je všechno.

Vojtek: Když je člověk trochu rozumný, peníze ho nezmění. Peníze, které jsme s Kabátem vydělali, jsme nezískali žádným podvodem. Prostě jsme hráli, nabírali fanoušky, a když nám pak začalo chodit na koncerty přes dvacet tisíc lidí, tak jsme už samozřejmě nehráli za patnáct stovek jako kdysi na zábavě. Lidi přišli, zaplatili za vstupenky, my zaplatili výdaje a co zbylo jsme si rozdělili.

Cítíte kolem sebe závist?

Krulich: Ta se občas projeví, ale většinou stojí na tom, že ten člověk vlastně pořádně neví, jak to je.

Vzalo vám to přátele?

Krulich: Ti, co od nás odešli, přátelé nebyli. Kámoši, které jsme měli v době, kdy jsme na konci osmdesátých let začínali a na koncerty jezdili ve půjčených škodovkách sto pětkách od rodičů, zůstali. Ti, co za námi chodili na zábavy do Duchcova, kde jsme tehdy často hrávali, na nás chodí pořád.

Vojtek: V téhle zemi je také spousta pochlebovačů, kteří když z tebe cítí korunu, vlezou ti do pr… přízně a budou tě tak dlouho plácat po ramenou, dokud z tebe něco nevypadne. Takových kolem nás bylo také dost.

Umíte se jich zbavit?

Vojtek: Já se to, bohudík, naučil. Člověk někdy musí rázněji odmítnout, hlavně před koncertem, nějakýho toho panáčka od fanoušků. Je jasný, že čím jsou fanoušci nalitější je složitější jim vysvětlit, že prostě před koncertem nepiju.

Fanoušků má dnes Kabát nejvíce ze všech českých rockových kapel.

Fanoušků má dnes Kabát nejvíce ze všech českých rockových kapel.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Kdy naposledy byl během koncertu někdo z kapely na pódiu opilý?

Vojtek: Od jisté doby chodím na pódium zásadně střízlivý. Když jsme ještě hráli zábavy, to bylo na začátku devadesátých let, tak jsme kvůli alkoholu jednou nedohráli koncert. Bylo to někde v Krupce a já tenkrát nemohl vůbec nic. Alkohol je metla …

Hurčík: Já to mám stejně jako Pepa. Usnul jsem jednou za bicíma. Hodil jsem čelovku a bylo po zábavě. Pokračovat nešlo, protože jsem se nevzbudil. To bylo někdy v osmaosmdesátém.

Krulich: Dneska už člověk na pódium opilý ani nemůže. Na velkých scénách pořád běháme, někdy až pět metrů vysoko, pod nohama máme kabely, o které bychom se mohli přerazit, zkrátka to nejde. Občas si před koncertem dáme pivko, ale opilí nehrajeme. Bylo by to o život.

Přitom se o vás vždycky říkalo, že jste kapela opilců, především v devadesátých letech. Bylo to tak?

Váňa: Pili jsme a pijeme jako devadesát procent tohoto národa. Nevyčníváme. Jako budou někteří Landovi pořád podsouvat, že je rasista, tak o nás budou do smrti říkat, že jsme opilci. V téhle zemi ale chlastá každý a my jsme její obraz. Rádi se napijeme, ale je to v tuzemském normálu.

Špalek: Po koncertě si většinou dáme jedno malé pivečko. Doby, kdy jsme byli hodně rozjetí, jsou pryč. Dneska se člověk opije a teprve po třech dnech může říct, že konečně vystřízlivěl. Přibývají nám léta.

Byl alkohol jediná návyková látka, se kterou kapela kamarádila?

Váňa: Ano, všechno ostatní nás minulo.

Jak snášíte pozornost bulváru, které jste díky své popularitě neunikli?

Krulich: S tím má problém jenom Pepa, protože je v Praze a je na očích. Já jsem zalezlý u nás v Zapadákově a nikoho nezajímám.

Vojtek: Bulvár spoustu věcí hodně nafukuje a překrucuje, takže když to začalo, často jsem se rozčiloval, volal do redakcí nebo právníkům a snažil se bulvárním novinářům zavřít hubu. Ono to ale nejde, protože v téhle zemi je bulvární žurnalistika legální forma obživy. Navíc lidi ty plátky pořád kupují, protože jsou zvědaví, co kdo dělá, co kde provedl. Starám já se, nebo špehuju sousedy, co dělaj? Je mi to úplně volný. Tak co je komu do toho, co dělám já.

Josef Vojtek si užívá každý koncert své kapely.

Josef Vojtek si užívá každý koncert své kapely.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

 

Když jsem se rozváděl, byl jsem pořád v novinách. Rozvod přece není v Čechách nic ojedinělého, ale já to měl na talíři od bulváru denně. Tak jsem se prostě jednoho dne zařekl, že bulvárním plátkům nebudu poskytovat rozhovory.

Kdy vám bylo s bulvárem nejhůř?

Vojtek: Když jsem v devětadevadesátém přišel do Prahy. Tehdy jsme nebyl na svět šoubyznysu zvyklý a netušil jsem, že se v něm pohybuje tolik bulvárních „novinářů“. Po všech peripetiích jsem se ale rozhodl, že se nebudu omezovat jenom proto, že na mě na nějaké akci čekají fotografové, aby mě mohli vyfotit, jak jsem opilý, anebo že nějaká redaktorka napíše, že jsem se ožral, přitom ona na tom byla mnohem hůř. Nebudu přece pít vodu, když ji normálně nepiju. Nevzdám se něčeho, co ke mně patří jen kvůli tomu, aby o mně psali, že jsem svatý.

Ale v roce 2007 jste se při předávání Desky roku v Praze na pódiu v přímém televizním přenosu svlékl do půl těla a tím jste bulváru přímo nahrál. Bylo to nutné?

Vojtek: Tehdy šlo o sázku. Moderátorka Tereza Pergnerová se vytahovala, že má nové tetování, a já jí na to řekl, že jich mám asi šest. Chtěla, abych jí je ukázal, já na to, že by mi to své měla tím pádem ukázat také a že si je ukážeme na pódiu. Já se svlékl a ona ne, takže prohrála.

Nevsadili jsme se ale o nic, protože jsem byl dost nalitý a nepamatoval bych si, co jsem měl vyhrát. Byla to legrace. Na plovárně se lidé svlékají běžně.

Poprali jste se někdy kvůli Kabátu?

Vojtek: To je zase spíš otázka na mě. Stalo se mi to v momentě, kdy nějakou věc nebylo možné řešit slovem. Jednou jsem jednomu fotografovi na večírku řekl, že si mě vyfotil a ať se na to už vykašle. Dodal jsem, že mu to řeknu třikrát a počtvrté mu ji „natáhnu“. Když po třetím upozornění fotil dál, tak jsem udělal to, co jsem slíbil. V novinách pak psali, že jsem zbil fotografa a jemu upadl foťák na zem. S tím ale musel počítat, to byla jeho chyba.

Krulich: Proběhlo i pár konfliktů, které se týkaly celé kapely. Občas se někdo s někým rafnul a když došlo na pěsti, ostatní mu šli na pomoc, protože jsme parta. Jednou jsme přijeli do Moravských Budějovic a já se pohádal s nějakým tamním kolíkem, který měl za sebou celou partu. V tomhle případě jsem musel spoléhat na to, že mám za sebou taky partu.

Jsou to ale výjimečné případy, žádní rváči nejsme. Navíc už na to nemáme, takže když někam jedeme, posílá s námi manažer kluky, kteří jsou o hlavu větší a o dvacet čísel ramenatější než my. Je to ochranka a současně kámoši.

Váňa: Také se můžeme spolehnout na naše dva řidiče, to jsou také větší kluci. Jednou v Polné nějaký místní opilec po koncertě v baru asi dvě hodiny nutil Milana, aby si dal rum. Když mu po padesáté řekl, že si ho nedá, tak začal být agresivní. Jeden z řidičů ho popadl a vyvedl z lokálu. Po schodech padal jenom chvíli.

Dostáváte od svých fanoušků dárky?

Váňa: V Ostravě hráváme pravidelně pro děti a ony nám pak za to vyrobí krásné věci. Některé vozím pořád v autě.

Vojtek: Nejčastěji ale dostáváme tekuté dárky…

Špalek: Lidi z našeho fanklubu nám řekli, že když si vybereme nějakou hvězdu, tak ji podle nás pojmenují. Dá se to normálně koupit, což pro nás chtějí udělat. My chtěli, aby se po nás jmenovalo slunce. To ale prý nejde. A nejde ani mars, což bylo naše druhé přání. Tak si to budeme muset nechat projít hlavou.

Kabáti spolu koncertují a natáčejí desky skoro dvacet let.

Kabáti spolu koncertují a natáčejí desky skoro dvacet let.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Krulich: Jednou v Ostravě za námi přišel starý horník, štajgr, který měřil asi tři a půl metru. Přinesl nám krásný cepín, který byl nahoře pochromovaný a dole bylo napsáno: „Od těch, co jsou dole v dole jako doma“. Byl to dárek od ostravských havířů a já ho mám doma v držáku, do kterého se dávají tága na kulečník.

Když už mluvíme o vašich fanoušcích, jeden z nich v srpnu ukončil svou činnost na vašich fanouškovských stránkách, protože nesouhlasí s tím, že jste si zadali se silnými sponzory, především nyní se společností O2. Zaskočilo vás to?

Krulich: Jestli chce přijít na koncert za 390 Kč a vidět tam to samé, jako viděli lidi třeba na Madonně, měl by počítat s tím, že nám na to musí někdo přidat. Abychom si mohli postavit velké pódium, potřebujeme na to peníze.

Špalek: Hráli jsme v malých sálech i po zábavách. Teď ale máme možnost dělat velké koncerty, tak proč bychom se toho měli zříkat jenom kvůli tomu, že s tím někdo nesouhlasí. Chceme si zahrát na velkém pódiu, mít skvělá světla a výborný aparát. Za deset patnáct let se můžeme klidně vrátit na valník, když už na nás nebudou chodit lidi. Na takovém pódiu, jaké bude v sobotu na Vypichu v Praze, si ale třeba už nikdy nezahrajeme.

Váňa: Ten člověk to vydával za stanovisko fanoušků Kabátu, ale ve skutečnosti to byl názor jeho. Na těch internetových stránkách dělalo pět lidí, z nichž čtyři s ním nesouhlasili. Proto stránky fungují dál, jenom bez něho. Na svůj názor měl ale samozřejmě právo.

Na jaké akci byste nikdy nehráli?

Špalek: Odmítáme hrát na narozeninách bohatých lidí, politických mítincích nebo na party velkých společností. Bez ohledu na to, kolik peněz by za to bylo, jsme to nikdy nepřijali a myslím si, že do toho nepůjdeme. Nemůžu ale říkat, že nikdy. Co když někdy budu potřebovat vyměnit ledvinu…

Váňa: Byly to častokrát i finančně lákavé nabídky. My se ale dohodli, že to nebudeme dělat. Nelíbí se nám, že lidé, kteří mají nadbytek peněz, by si nás měli z dlouhé chvíle na nějakou svou akci koupit. Nekoupí si nás.

Sympatizujete s nějakou politickou stranou?

Špalek: Nejsme doleva, což je logické – kvůli daním. Je ale pravda, že já osobně momentálně nesympatizuju s žádnou stranou.

Vojtek: Mám pocit, že je to jedno, podle mě jsou ti naši „politici“ stejně domluvení. Možná si řekli, že čtyři roky budou u moci jedni, čtyři roky druzí a až si nahrabou, tak pak třeba na chvíli pustí k veslu někoho jiného. Dělají z lidí akorát voly. Proto nechodím volit, kašlu na to.

Krulich: Takhle to asi opravdu funguje, připadá mi to tak. Uklidňuje mě alespoň, že to tak je zřejmě všude, nejenom u nás.

Váňa: Četl jsem knížky Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek a doporučil bych lidem přečíst si je před volbami.

Jste z toho rozčarovaní?

Vojtek: Já to neřeším, protože vím, že to nezměním. Nejsem revolucionář. Mě zajímá to, že mám závazky, které musím splnit. Vůči rodině, vůči kapele, vůči přátelům. Jsem muzikant a dělám svoji práci.

Váňa: Těší nás ale, že je demokracie, můžeme o tom nahlas mluvit a nemít strach, že nás zavřou.

Co bude s Kabátem za deset let?

Krulich: Nepřemýšlíme o tom, že to někdy může skončit. Kdyby to ještě deset let fungoval jako dosud, bylo by to skvělé.

Špalek: Živíme se muzikou a baví nás točit desky. Je to sice už trochu pomalejší, ale nic jiného neumíme.